Z 22 sestřiček na ostrově Bangka přežila jedna. Klíčem byla fyziologie podchlazení, která zpomalila krvácení z průstřelu

Dne 16. února 1942 vstoupilo na pláži Radži do moře dvaadvacet australských armádních sester. Vrátila se jediná, s průstřelem levého boku a příběhem, který směla vyprávět jen napůl.

Foto: Picryl

Vivian Bullwinkelová měla dvacet šest let, hodnost sestry poručíka a za sebou evakuační loď SS Vyner Brooke, kterou japonské bombardéry potopily v Bangkajském průlivu. Z 65 australských sester na palubě jich dvanáct zahynulo přímo při potopení. Přeživší se v záchranných člunech a na troskách dostaly na ostrov Bangka, kde se na pláži Radži shromáždila skupina civilistů, raněných vojáků a právě oněch dvaadvaceti sester. Japonští vojáci nejprve popravili muže bodáky a střelbou. Pak přikázali ženám vstoupit do moře. Když měly vodu po pás, spustil kulomet. Jednadvacet sester zemřelo. Bullwinkelová ucítila úder do levého boku, padla do vln a zůstala nehybná. Japonci odešli.

Průstřel, který minul to podstatné

Popisy rány se v dochovaných materiálech liší. Sama Bullwinkelová mluvila o „levé straně pod žebry“, Australian War Memorial používá i formulace „abdomen“ nebo „bránice“. Společný jmenovatel je ale jednoznačný: šlo o průchozí ránu levou stranou trupu, která nezasáhla velké cévy ani životně důležité orgány natolik, aby vedla k okamžité smrti. Střela prošla skrz a vyšla ven. To je první a nejpevnější pilíř jejího přežití, anatomie rány.

Bullwinkelová ležela v příboji, dokud se na pláži nerozhodlo ticho. Přesný čas nikdo nezměřil. Pak se vyzvracela slanou vodu smíšenou s krví, vyplazila se na břeh a doplížila do džungle, kde dalších dvanáct dní přežívala s otevřenou ranou, bez léků a téměř bez jídla.

Chlad jako spojenec, nebo nepřítel?

Tady se příběh komplikuje. Představa, že ji zachránilo podchlazení, je silná a intuitivní: tělo v chladné vodě stáhne periferní cévy, krvácení se zpomalí, člověk přežije. Jenže realita tropického moře kolem Bangky tuhle verzi oslabuje. Podle oceánografických měření se teplota vody v Bangkajském průlivu pohybuje v západní sezoně mezi 27,8 a 29,9 °C. To není ledová voda severního Atlantiku. Klinické podchlazení, tedy pokles tělesné teploty pod 35 °C, by v takových podmínkách vyžadovalo výrazně delší expozici, než kolik minut strávila Bullwinkelová v příboji.

Co ale nastat mohlo, je krátkodobá chladová vazokonstrikce. Ponoření do vody, i tropické, odvádí teplo vedením asi pětadvacetkrát rychleji než vzduch. Tělo reaguje stažením cév na periferii, aby chránilo jádro. Pokud rána ležela v oblasti, kde se cévy reflexně stáhly, mohl se krátkodobě omezit průtok krve ranou. Slovo „mohl“ je tu klíčové. Žádný dobový lékařský záznam tenhle mechanismus u Bullwinkelové nepotvrzuje. Jde o pozdější medicínskou interpretaci, ne o prokázaný fakt.

A je tu ještě protichůdný efekt, který moderní vojenská medicína zná velmi dobře: jakmile tělesná teplota klesne víc, zhoršuje se srážení krve. Podle amerických vojenských směrnic TCCC je hypotermie u krvácivého traumatu hrozba, které se aktivně předchází, ne léčebný nástroj. Dnešní záchranáři na bojišti dělají přesný opak toho, co naznačuje zjednodušená verze příběhu: raněného zahřívají.

Co ji skutečně zachránilo

Nejpoctivější rekonstrukce stojí na třech nohách, z nichž žádná sama o sobě nestačila:

• Trajektorie střely. Průchozí rána minula vitální orgány a velké cévy. Bez tohoto anatomického štěstí by žádný mechanismus nepomohl.
• Nehybnost. Bullwinkelová po zásahu zůstala bez pohybu ve vodě. Japonci ji považovali za mrtvou a nedoráželi. Kdyby se pohnula, příběh končí.
• Utajení. Následujících tři a půl roku v japonském zajetí skrývala nejen ránu, ale i samotný fakt, že masakr přežila. Podle historika Iana Shawa by ji po odhalení okamžitě popravili.

Chladová reakce organismu mohla krvácení nanejvýš okrajově omezit. Ale rozhodující byla kombinace výše uvedených faktorů, a žádný z nich nebyl pod její kontrolou, kromě jediného: zůstat nehybná.

Příběh vyprávěný napůl

Bullwinkelová po válce svědčila u tokijských procesů jako jediný živý svědek pláže Radži. Její prvotní výpovědi z roku 1945 byly o šest let později skartovány spolu s dalšími materiály k případům, které neskončily procesem. Nikdo nebyl za bangkajský masakr postaven před soud; většina pachatelů zřejmě padla později ve válce a kapitán Masaru Orita spáchal v roce 1948 sebevraždu dříve, než mohl být vyslechnut.

Ještě závažnější je to, co Bullwinkelová říct nesměla. Novější australské zdroje, zejména investigativní materiály ABC z roku 2023, dokládají, že sestry byly před popravou znásilněny. Australská vláda tuto informaci desítky let potlačovala, údajně kvůli ochraně rodin a dobovému stigmatu. Bullwinkelové bylo zabráněno mluvit o znásilnění a mučení při poválečném svědectví; existovala vysoce tajná přísežná výpověď, jejíž obsah zůstal utajen. Do širší veřejné debaty se informace dostala nejdříve v roce 2017 a výrazněji až po roce 2023.

Zbytek života věnovala Bullwinkelová připomínání mrtvých kolegyň a veřejné službě v ošetřovatelství. Zemřela v roce 2000 ve věku osmdesáti čtyř let s hodností podplukovníka.

Co z toho plyne pro dnešní medicínu

Příběh Vivian Bullwinkelové se občas používá jako ilustrace „léčivého podchlazení“. Moderní medicína ale řízenou hypotermii aplikuje v úplně jiných situacích, po zástavě oběhu či u některých neurologických stavů. Nekontrolované krvácení je naopak kontraindikací. Pokud se dnes někdo ocitne ve vodě se střelným poraněním, prioritou je zastavit krvácení tlakem, udržet dýchací cesty a co nejrychleji zabránit další ztrátě tepla. Chlad není spojenec, je další hrozba.

Bullwinkelovou nezachránilo podchlazení. Zachránila ji kulka, která šla o centimetry vedle, tělo, které zůstalo nehybné, a tři a půl roku mlčení. Někdy je skutečný příběh přežití méně elegantní než fyziologická teorie, a o to víc lidský.