Přeříznuté lano a pád do trhliny v Andách. Joe přežil díky dehydrataci, která paradoxně zpomalila vnitřní krvácení

Britský horolezec Joe Simpson visel v roce 1985 v úplné tmě nad propastí na laně, které jeho partner musel přeříznout. Následovaly čtyři dny, kdy měl být mrtvý.

Foto: Pixnio

Siula Grande, 6 344 metrů, peruánské Andy. Joe Simpson a Simon Yates právě dokončili první výstup západní stěnou v alpském stylu, jen dva muži, žádný záchranný tým ani žádná radiová spojka s civilizací. Při sestupu si Simpson zlomil nohu. Co následovalo, se stalo jedním z nejcitovanějších příběhů o přežití v dějinách horolezectví. Ne proto, že šlo o zázrak. Spíš proto, že každý jednotlivý krok, od přeříznutého lana po poslední metry k táboru, měl svou logiku, kterou lze rozebrat.

Noc, kdy lano přestalo držet

Yates spouštěl zraněného Simpsona po svahu v krátkých délkách lana. V úplné tmě, bez výhledu na terén pod sebou. Pak Simpson přejel přes neviditelný ledový práh a ocitl se ve volném prostoru, visel celou vahou, neschopen se vrátit na svah, neschopen cokoli udělat. Yates nahoře cítil, jak ho lano táhne ke hraně. Neviděl partnera, neslyšel ho a nevěděl, co je pod ním. Věděl jediné: za několik minut spadnou oba.

Přeřízl proto lano.

Simpson propadl do ledové trhliny. Nedopadl ale na dno – zachytil se na systému ledových říms hluboko uvnitř. Yates se ráno dostal dolů, nahlédl do trhliny a zavolal. Odpověď nepřišla. Následně odešel do tábora přesvědčen, že jeho partner je mrtvý.

Čtyři dny, dvacet minut po dvaceti minutách

Simpson se ale v trhlině probral. Nad sebou měl převislou stěnu, pod sebou tmu. Poté udělal to, co by většina lidí neudělala, spustil se hlouběji. Našel strmý výlez na ledovec. Se zlomenou nohou, bez jídla a vody, začal cestu zpět do tábora vzdáleného několik kilometrů přes ledovec a morénu.

Jeho metoda byla brutálně prostá: rozsekal si trasu na dvacetiminutové úseky. K té trhlině. K tomu kameni. K té skále. Nikdy se nedíval na celý rozsah problému. V rozhovoru pro Red Bull z roku 2019 popsal, že ve chvíli, kdy přestal sledovat čas a ztratil strukturu mikrocílů, ztratil i pocit účelu. Poslední hodiny byly směsí halucinací, výpadků vědomí a zvířecí vůle dostat se k místu, kde možná ještě stojí stan.

Dorazil. Yates tam byl, o dvě hodiny později by odešel.

Paradox dehydratace

Simpson měl vnitřní krvácení. Neměl přístup k vodě celé dny. A právě tady vstupuje do příběhu fyziologický paradox. Traumatologická medicína pracuje s principem takzvané permisivní hypotenze: při aktivním krvácení může nižší krevní tlak snižovat krevní ztrátu, protože méně narušuje vznikající sraženiny. Dehydratace tlak přirozeně snižuje.

Neexistuje veřejná lékařská kazuistika, která by tento mechanismus potvrdila konkrétně u Simpsona. Podle obecných principů popsaných v odborné literatuře na NCBI je ale pravděpodobné, že stav, který ho jinak zabíjel (žízeň, vyčerpání, pokles objemu tekutin), současně držel tlak dost nízko na to, aby nekrvácel rychleji, než se jeho tělo stačilo bránit. Paradox, který nefunguje jako léčba, ale mohl fungovat jako vedlejší efekt, který mu koupil čas.

Lano, které nebylo zradou

Veřejnost příběh dlouho četla jako morální dilema: může člověk přeříznout lano partnerovi? Simpson to tak sám nikdy neviděl. Už v roce 1989 v rozhovoru pro Los Angeles Times označil Yatesovo jednání za „brilantní záchranu“. V roce 2004 zase řekl, že knihu Touching the Void psal z jednoho důvodu: očistit Simona.

Yates sám v eseji pro The Alpine Journal z roku 2004 upozornil, že film přehnal obraz veřejného odsouzení. Podle něj nešlo o „mnohé lezce“, ale o malou skupinu lidí a mediální zkratku. Pro horolezeckou komunitu bylo rozhodnutí logické: zemřít ve dvou nedává smysl, když jeden může žít.

Co z toho zůstává dnes

Kniha vyšla česky jako Setkání se smrtí v nakladatelství Jota, poprvé v roce 1994, naposledy jako audiokniha v roce 2021. Tištěná verze je dnes dostupná spíš antikvárně. Film Pád do ticha z roku 2003, oceněný cenou BAFTA, existuje na českém DVD s dabingem, ale na streamovacích platformách v Česku aktuálně chybí.

Simpson se k lezení vrátil. Pět let po nehodě vylezl Ama Dablam v Nepálu. Lezl až do roku 2009, kdy se na jednom vrcholu v Nepálu rozhodl, že končí. Ne proto, že by nemohl. Ale proto, že mohl odejít po svých.

Rozhodující nebyla jediná šťastná náhoda. Bylo to přeříznuté lano, které dalo oběma šanci žít, ledová římsa, která zastavila pád, tělo, které vlastní slabostí zpomalilo krvácení, a mysl, která odmítla vidět víc než dvacet minut dopředu.