Vatikánské podzemí ukrývá desítky neidentifikovaných kosterních ostatků. Vědci pomocí izotopů zjistili jejich původ

Pod podlahou Pontifikální teutonské koleje u Campo Santo Teutonico ležely stovky kostí a tisíce fragmentů. Forenzní testy měly odpovědět na jednu otázku: neskrývá se mezi nimi Emanuela Orlandi?

Foto: Picryl

Červenec 2019, Vatikán. Dělníci zvedají poklop v podlaze koleje přiléhající k jedinému hřbitovu uvnitř vatikánských hradeb. Pod ním nacházejí dvě ossuária, sekundární kostnice, kam se po staletí ukládaly ostatky z rušených nebo slučovaných hrobů. Místo očekávaných dvou hrobek princezen Sophie von Hohenlohe a Charlotty Frederiky Meklenburské, které se ukázaly jako prázdné, se vynoří rozsáhlý soubor pozůstatků: několik set částečně zachovaných kostních struktur a tisíce dalších fragmentů. Příběh, který začal jako pátrání po patnáctileté dívce zmizelé v roce 1983, se rázem proměnil ve forenzní hlavolam sahající přes staletí.

Proč se kopalo zrovna tady

Emanuela Orlandi zmizela 22. června 1983 cestou z hodiny hudby v centru Říma. Bylo jí patnáct let a byla dcerou zaměstnance Vatikánu. Případ se stal jedním z nejdéle otevřených italských zmizení a jedním z nejkonspirativnějších. Desítky let se objevovaly anonymní tipy směřující právě do vatikánských prostor.

V roce 2018 dostala rodina Orlandi dopis s fotografií anděla a nápisem odkazujícím na teutonský hřbitov. Vatikán souhlasil s otevřením dvou konkrétních hrobek. Jenže obě byly prázdné, kosti princezen se někam ztratily. Při navazujícím průzkumu podlahy koleje se pak odkryla ossuária, o nichž správci hřbitova tvrdili, že nejsou tajná a souvisejí s běžnou hřbitovní praxí i stavebními úpravami z let 1962–1964. Pro média to ale byl senzační objev: vatikánské podzemí plné neidentifikovaných lidských ostatků.

Co řekly izotopy, a co ne

Vatikán nechal kosti nejprve posoudit morfologicky. Forenzní antropolog Giovanni Arcudi na základě kostních znaků a kontextu v červenci 2019 oznámil, že žádný z nálezů není mladší než konec 19. století. Případ kostí měl být uzavřen.

Rodina Orlandi se s tím nesmířila. V roce 2020 zadala vlastní analýzu laboratoři CEDAD Univerzity Salento, specializované na radiokarbonové datování metodou AMS, tedy urychlovačové hmotnostní spektrometrie. Princip je přímočarý: měří se poměr izotopu uhlíku ¹⁴C v kolagenu kostí. U osob narozených po roce 1950 lze navíc využít takzvaný Bomb Spike, prudký nárůst ¹⁴C v atmosféře způsobený jadernými testy, který se zapsal do tkání celé generace.

Výsledky soukromých testů posunuly obraz. Podle právničky rodiny Laury Sgrò některé vybrané fragmenty spadaly do období po roce 1900, tedy novějšího, než tvrdil oficiální vatikánský závěr. Klíčový verdikt ale zůstal stejný: žádný z testovaných vzorků geneticky nepatřil Emanuele Orlandi. DNA srovnaná s referenčními profily příbuzných ji vyloučila.

Důležité je rozlišit, co přesně izotopové testy v tomto případě dokázaly. Radiokarbon odpovídá na otázku kdy, určuje stáří ostatků a jejich kompatibilitu s hledanou osobou. Pro otázku odkud se standardně používají jiné izotopové poměry, především stroncia (⁸⁷Sr/⁸⁶Sr) a kyslíku (δ¹⁸O), které mohou naznačit geografickou oblast, kde člověk vyrůstal. Veřejně dostupné zdroje ale zveřejnění takové analýzy pro teutonské kosti nedokládají. Izotopy zde tedy pomohly zpřesnit chronologii, nikoli jednoznačně určit zeměpisný původ každé kosti.

Slepé stopy, které pomáhají

Vatikánská kostní epizoda nebyla první svého druhu. Už dříve vzbudily pozornost kosti nalezené pod podlahou papežské nunciatury v Římě; i tam se spekulovalo o vazbě na Orlandi. Radiokarbonové testy je datovaly do období 90–230 našeho letopočtu. Antické ostatky, žádná spojitost s dvacátým stoletím.

Tyto zdánlivě neúspěšné sondy mají ale svou hodnotu. Každá vyloučená stopa zužuje prostor, ve kterém se vyšetřovatelé pohybují. Campo Santo Teutonico, historicky pohřebiště germanofonního katolického okruhu s vazbami na Německo, Rakousko, Švýcarsko či Lichtenštejnsko, se ukázalo jako místo, kde staletí hřbitovní praxe vytvořila vrstvy anonymních ostatků. Konspirace to neznamená. Běžná funerální logistika ano.

Případ, který se odmítá zavřít

V lednu 2023 vatikánský žalobce Alessandro Diddi otevřel nový spis. Tentokrát ne kvůli kostem, ale kvůli dokumentům a svědkům. Do června 2023 oznámil, že sesbíral důkazy ve strukturách Vatikánu a Svatého stolce, vedl rozhovory s někdejšími odpovědnými osobami a materiál předal římské prokuratuře. V dubnu 2026 doplnil, že objevil dosud nepublikovaný materiál; jeho mandát se ale omezuje na vatikánskou jurisdikci, nikoli na skutky spáchané na italském území.

Paralelně italská parlamentní komise v dubnu 2026 výrazně oslabila dvě dlouholeté teorie: představu o širší „trati zmizelých dívek“ i takzvanou londýnskou stopu. Případ se tak paradoxně posouvá vpřed tím, co se zavírá, nikoli tím, co se otevírá.

Co zůstává pod poklopem

Pro rodinu Orlandi jsou výsledky z teutonského hřbitova zklamáním i úlevou zároveň. Emanuelu tam nenašli. Ale donutili Vatikán poprvé v historii případu otevřít vlastní vyšetřovací linku a přiznat, že v jeho archivech existuje materiál, který dosud nikdo nezveřejnil.

Stovky kostí pod podlahou koleje u Campo Santo Teutonico zůstávají bez jména. Forenzní testy jim přiřadily přibližné stáří, ne identitu. Emanuela Orlandi mezi nimi není, ale otázka, kde je, zůstává po více než čtyřiceti letech stejně otevřená jako poklop v podlaze vatikánské koleje.