Kokořínské Pokličky vznikly selektivní erozí různě odolných pískovců a slepenců, mnohdy vypadají bizarně

Pískovcové věže u Mšena nejsou jen fotogenická kuriozita. Jsou nejčitelnější geologickou lekcí, jakou české krajiny nabízejí, a přitom je většina výletníků zná jen jako zastávku cestou od hradu.

Foto: ŠJů - licence CC BY-SA 3.0

Kdo přijede do Kokořínského dolu, obvykle míří na hrad. Gotická silueta nad Pšovkou funguje jako magnet, kolem něhož se skládají trasy, parkoviště i propagační letáky. Jenže po třech kilometrech chůze z podhradí po červené značce narazíte na útvar, který se dostal do loga celé chráněné krajinné oblasti Kokořínsko – Máchův kraj. Patnáct metrů vysoké skalní věže s plochými „čepicemi“ vypadají, jako by je někdo vyřezal podle šablony hřibu. Není to náhoda ani hra přírody naslepo. Je to učebnicový výsledek procesu, který geologie nazývá selektivní zvětrávání, a Pokličky ho ukazují tak názorně, že ho pochopíte dřív, než dočtete informační tabuli.

Tvrdá čepice, měkká noha

Princip skalního hřibu je překvapivě prostý. Představte si sendvič: nahoře leží vrstva pískovce prosyceného oxidy železa, dole běžný křemitý pískovec jizerského souvrství, starý zhruba 90 milionů let. Horní vrstva je tvrdá, odolná, téměř nepropustná. Spodní je měkčí a pórovitější, takže ji déšť, mráz a vítr rozrušují rychleji. Výsledek? Noha se zužuje, klobouk zůstává. Vzniká tvar, který laik přirovná k hřibu a geolog označí za skalní hřib se železitou inkrustací.

Klíčové je, odkud se železo vzalo. Česká geologická služba uvádí, že jeho zdrojem byly třetihorní vulkanity v okolí Sedlece a v horní části rokle Močidla, tedy jen kousek východně od Pokliček. Železo migrující podzemní vodou nasytilo jednu konkrétní slepencovou polohu a vytvořilo tak odolnou desku, která dodnes chrání měkčí horninu pod sebou. Geolog Jan Adamovič ve svém textu o geologii Kokořínska upřesňuje, že právě u ústí Močidel se tato železem prosycená vrstva dostala do ideální pozice a krajina se začala přepisovat do tvaru, který dnes obdivujeme.

Nejnavštěvovanější, a přesto ve stínu

Pokličky nejsou žádný tajný tip pro zasvěcené. Podle koncepce práce s návštěvnickou veřejností CHKO z roku 2018 zaznamenala Agentura ochrany přírody a krajiny na modré stezce ke Mšenským pokličkám 57 296 průchodů za rok, nejvíc ze všech monitorovaných lokalit v Kokořínském dole. Sedmdesát jedna procent návštěvníků přišlo mezi květnem a zářím.

Přesto v povědomí běžného výletníka zůstávají Pokličky spíš přílohou ke Kokořínu. Hrad má vlastní web, vlastní parkoviště, vlastní příběh romantické obnovy z 19. století. Pokličky nemají otevírací dobu ani vstupné, jsou volně přístupné po dřevěném schodišti v přírodní rezervaci. Právě ta nenápadnost je paradoxně činí cennějšími: místo, které si nevybírá vstupné, musí zaujmout tím, co je.

Jak se tam dostat a co respektovat

Od parkoviště pod hradem Kokořín vede červená turistická značka údolím Pšovky směrem ke Mšenu. Po zhruba třech kilometrech (odhadem 45 až 60 minut chůze) dorazíte k odbočce na Pokličky, odkud následuje závěrečný výstup po schodech. Cestou míjíte tůně, někdejší mlýny Štampach a Kroužek, roubené chalupy v Hlučově a Vojtěchově. Údolí samo o sobě stojí za procházku i bez cílové destinace.

U samotných Pokliček platí pravidla chráněné krajinné oblasti:

• Pohybujte se výhradně po značené trase a oficiálním schodišti.
• Nepřekračujte oplocení; AOPK dokumentuje, že sešlap mimo trasu způsobuje erozi a poškozuje kořenový systém okolní vegetace.
• Lezení na skalní útvary není povoleno; v celé CHKO je horolezectví možné jen ve vyznačených terénech se souhlasem správy a u Pokliček žádný takový terén vyznačen není.

Unikát, nebo jeden z mnoha?

Pokličky u Mšena nejsou jediné skalní hřiby v Čechách. Přímo v okolí existují Jestřebické pokličky a řada méně vyvinutých „zárodečných“ tvarů v Kokořínském i Vojtěšském dole. Atraktivní hřibovité útvary najdete i na Broumovských stěnách. Rozdíl je v čitelnosti. V Adršpachu nebo Prachovských skalách obdivujete labyrint věží, chodeb a soutěsek, celkový dojem skalního města. U Pokliček stojíte před jedním konkrétním jevem a vidíte ho celý: tvrdou čepici, měkkou nohu, probíhající erozi. Je to jako rozdíl mezi symfonií a sólem na piano; obojí má hodnotu, ale sólo slyšíte čistěji.

Čas pracuje oběma směry

Středočeská centrála cestovního ruchu i web hradu Kokořín shodně upozorňují, že eroze pokračuje. Nohy skalních hřibů se dál zužují a jednou (v horizontu, který žádný dohledaný zdroj neupřesňuje) klobouky spadnou. Zároveň ale v krajině vznikají nové zárodečné tvary tam, kde železitá vrstva teprve začíná chránit měkčí podloží. Pokličky nejsou statická památka. Jsou snímkem probíhajícího procesu, který trvá miliony let a zastavit se nedá.

Kdo letos v létě vyrazí na Kokořín, udělá dobře, když možnost vydat se po červené značce směrem ke Mšenu neodbude jen pokrčením ramen. Tři kilometry navíc stačí k tomu, abyste viděli, jak krajina pracuje, pomalu, trpělivě a s výsledkem, který připomíná hřib.