Zoo Praha čekala 7 let na mládě lachtana. Příčina je v biologii druhu: samice potřebuje signál, který umělé prostředí běžně nedává

5. června 2026 se v pražské zoo narodil sameček lachtana jihoafrického, první mládě po sedmi letech. Za neobvykle dlouhou pauzou nestojí chyba chovatelů, ale biologie druhu, která v zajetí naráží na limity.

Foto: Pixabay

Matka Daisy porodila v zázemí lachtaního pavilonu, daleko od očí návštěvníků. Otcem je Eda, šestiletý samec, který ještě na jaře 2025 podle slov chovatele Jakuba Mezeie „se samicemi spíš hrál“ a roli vůdce harému plně nenaplňoval. Právě tady začíná příběh, který vysvětluje, proč sedm let bez mláděte není provozní selhání zahrady, ale důsledek toho, jak složitě se u lachtanů jihoafrických protíná sezónní reprodukce, sociální hierarchie a individuální zralost samce.

Proč sedm let: od Edy-mláděte k Edovi-otci

Poslední pražské lachtaní mládě před letoškem, sameček Eda, přišlo na svět 31. května 2019. Eda vyrostl, přežil otce Melouna, který uhynul v červnu 2022, a postupně převzal skupinu tří samic. Jenže převzít skupinu a skutečně v ní fungovat jako dominantní samec jsou dvě různé věci.

Odborná literatura potvrzuje, že samci lachtana jihoafrického dosahují puberty mezi třetím a čtvrtým rokem života. Ve volné přírodě ale teritoria na pobřeží obsazují a harém reálně vedou samci výrazně starší; sociální zralost přichází s odstupem let po té pohlavní. V malé skupině v zoo, kde chybí konkurence desítek dalších samců a tlak velké kolonie, se tento přechod může protáhnout ještě víc. Eda měl plodnost, ale dlouho ne autoritu.

Úzké okno a odložená implantace

I kdyby samec fungoval bezchybně, druh mu dává jedinou šanci ročně. Samice lachtana jihoafrického vstupuje do říje přibližně týden po porodu, a pokud k páření nedojde právě v tomto krátkém okně, další příležitost přichází až za rok. K tomu se přidává takzvaná odložená implantace: oplodněné vajíčko se do dělohy nezahnízdí hned, ale zhruba po čtyřech měsících. Celková březost tak trvá asi 357 dní, téměř přesně rok.

Důsledek je prostý. Jedna promeškaná sezona znamená minimálně dva roky bez mláděte. A když se sezon bez úspěšného páření nakupí víc (třeba proto, že samec ještě nedozrál do role, kterou samice od něj očekávají), sedmiletá mezera přestává vypadat jako anomálie.

Co samice vlastně „čeká“

V tiskových materiálech Zoo Praha není pojmenován jeden konkrétní spouštěč, který by samice v zajetí postrádala. Podle všeho nejde o jediný signál typu světelný režim nebo teplota vody. Jde o souhru: sezónní biologický rytmus navázaný na roční cyklus plus přítomnost teritoriálního samce, jehož dominanci samice akceptuje.

Ve volné přírodě na jihoafrickém pobřeží to vypadá tak, že samec obsadí kus pláže, samice se usadí v jeho teritoriu a páří se výhradně s ním. V zoo s jedním samcem a třemi samicemi chybí konkurenční dynamika, která dominanci samce přirozeně potvrzuje. Chovatelé mohou zajistit výživu, veterinární péči i prostor. Ale sociální tlak desítek soupeřících samců na přelidněné kolonii napodobit nedokážou. A právě v tomto kontextu se samice rozhoduje, zda je „její“ samec dost přesvědčivý.

Evropský problém, pražské řešení

Praha není osamělý případ. Sama zoo v roce 2025 uváděla, že za předchozí rok se v celé Evropě nepodařilo odchovat ani jedno mládě lachtana jihoafrického. Evropská chovná populace čítá pouhých 26 samic a 18 samců, čísla, u kterých každý úspěšný odchov výrazně posouvá genetickou bilanci.

Praha proto nečekala se založenýma rukama. Strategický plán zahrnoval několik kroků:

• Dovoz samice Ronji na jaře 2025 pro rozšíření skupiny.
• Přesun Edy do Rostocku v červnu 2025, ne proto, že by selhal, ale protože jeho genetická linie je v Evropě už silně zastoupená a shánět k němu nepříbuzné samice by bylo téměř nemožné.
• Příchod samce Osla z belgické Pairi Daizy jako geneticky perspektivního nástupce. Oslo dorazil do Prahy v červnu 2025, bylo mu pět let a chovatelé ho se samicemi seznamují velmi pomalu, po malých krocích, aby nedošlo ke konfliktu.
• Plánované doplnění dalších nepříbuzných samic, které má zvýšit šanci na pravidelné odchovy.

Ironií osudu se Eda rozmnožil právě ve své poslední pražské sezoně, těsně před odjezdem do Rostocku. Jako by sociální zralost přišla na poslední chvíli.

Sameček roste, bazén počká

Při kontrole 2. července vážilo mládě Daisy 8,56 kilogramu a podle Českého rozhlasu se laktace matky plně rozběhla poté, co v prvních dnech bylo nutné mládě lehce přikrmovat. Biologické pravidlo říká, že lachtaní mláďata musí první dva měsíce zůstat na suchu; teprve pak přicházejí první plavecké pokusy v malém bazénku a až následně vstup do velkého expozičního bazénu. U Edy v roce 2019 to znamenalo veřejné představení 1. září, tři měsíce po narození. Letos by se návštěvníci mohli nového samečka dočkat zhruba v polovině srpna, pokud vše půjde podle plánu.

Nový sameček je pravnukem legendárního Gastona, samce, který při povodních v roce 2002 uplaval po Vltavě a Labi přes tři sta kilometrů a po odchytu v Německu uhynul. Jeho pohrobek Abeba žije v Praze dodnes. Linie přežila povodeň, smrt dvou vůdců harému i sedm let ticha. Teď záleží na tom, jestli pětiletý Oslo dokáže v příštích sezonách převzít roli, na kterou Eda dozrával tak dlouho, a jestli mu v tom pomůže i zahrada, která ví, že u tohoto druhu se nedá nic uspěchat.