Lidé padali otrávení přímo na ulicích. Smogová katastrofa v Donoře odstartovala americký boj za čistší vzduch

Pět dnů jedovatého smogu, 20 mrtvých a téměř 6 000 zasažených obyvatel. Malé pensylvánské město Donora se na konci října 1948 proměnilo v plynovou komoru pod širým nebem.

Foto: Polly clip - licence CC BY SA 3.0

Středa 27. října 1948, údolí řeky Monongahely. Nad Donorou, čtrnáctitisícovým městečkem ocelářů a hutníků, se zavřelo víčko teplotní inverze. Vzduch přestal proudit a komíny zinkovny, oceláren a dalších provozů chrlily oxid siřičitý, částice a oxid uhelnatý do nehybné mlhy, která houstla den za dnem. Viditelnost klesla na pár metrů. Ambulance nemohly projet ulicemi, záchranáři vedli pacienty pěšky. Lidé kašlali, dusili se, zvraceli, kolabovali s bolestí na hrudi. Nejhůř na tom byli starší a ti, kdo už předtím trpěli srdečními nebo plicními potížemi. Úleva přišla až 31. října, kdy se změnilo počasí a provoz tavírny byl omezen. Do té doby bylo dvacet lidí mrtvých a 5 910 dalších zasažených, tedy víc než dvě pětiny všech obyvatel.

Údolí jako past

Donora nebyla náhodnou obětí přírodního úkazu. Město leží v úzkém údolí sevřeném strmými kopci, které za normálních podmínek zpomalují rozptyl emisí. Průmyslové závody, především zinková huť společnosti American Steel & Wire a přilehlé ocelárny, tam produkovaly obrovské množství zplodin po celá desetiletí. Obyvatelé si nicméně na zápach a spad stěžovali roky – někteří dokonce psali přímo guvernérovi. Dopis místní obyvatelky Lois Bainbridgeové, dochovaný v pensylvánském státním archivu, popisuje, že lidé dávno věděli, odkud znečištění pochází.

Inverze přitom byla meteorologickým spouštěčem, ne příčinou. Proměnila chronicky špatný vzduch v akutně smrtelný. Federální zdravotní šetření, které provedla americká Veřejná zdravotní služba (United States Public Health Service), nakonec konstatovalo, že nelze určit jedinou „smrtící látku“; šlo o kombinaci zplodin a jejich oxidačních produktů. Firmy se bránily tvrzením, že za vše může počasí, a mluvily o „zásahu vyšší moci“. Exemplární potrestání viníků se z veřejně dostupných pramenů nepotvrzuje.

Od výzkumu k regulaci: patnáct let čekání

Donora otřásla americkou veřejností, ale politická reakce nepřišla přes noc. Už v květnu 1950 svolal prezident Truman první federální technickou konferenci o znečištění ovzduší a katastrofu v Donoře výslovně zmínil jako varování. Jenže tehdejší Washington neměl chuť vstupovat do kompetencí jednotlivých států. První federální zákon z roku 1955 proto hlavně financoval výzkum a technickou pomoc; regulace zůstávala na státech a obcích.

Teprve Clean Air Act z roku 1963 zavedl první federální program kontroly znečištění. Následovaly novely v letech 1967 a 1970, které přinesly závazné národní standardy kvality ovzduší a vznik Agentury pro ochranu životního prostředí (EPA). Donora tedy „odstartovala boj za čistší vzduch“ spíš jako politický spouštěč dlouhé institucionální změny než jako okamžitou reformu. Patnáct let mezi katastrofou a prvním kontrolním zákonem ukazuje, jak těžko se průmyslová lobby a federalismus překonávají i tváří v tvář dvaceti mrtvým.

Donora versus Londýn: dvě katastrofy, dvě reakce

Čtyři roky po Donoře, v prosinci 1952, zažil Londýn vlastní smogovou apokalypsu. Velký londýnský smog zabil odhadem 4 000 lidí během jediného měsíce, hlavním zdrojem bylo domácí vytápění uhlím a městské elektrárny. Britská odpověď přišla rychleji: Clean Air Act z roku 1956 zakázal spalování některých paliv v městských zónách.

Srovnání obou katastrof odhaluje zajímavý kontrast. Donora byla menší, ale procentuálně devastující, zasáhla přes 40 % obyvatel jednoho města. Londýn byl masovější v absolutních číslech, ale rozložený do milionové metropole. Obě události sdílejí totéž poučení: bez měření, limitů a vymahatelnosti se průmyslová prosperita může během pár dnů proměnit ve zdravotní krizi.

Co z toho plyne dnes, i pro Česko

Donora v původní podobě je dnes výrazně méně pravděpodobná. USA mají závazné federální standardy pro šest hlavních škodlivin, Evropská unie v roce 2024 přijala novou směrnici zpřísňující limity od roku 2030 a zavádějící právo občanů na kompenzaci při poškození zdraví z porušování pravidel. Členské státy EU, Česko nevyjímaje, mají směrnici transponovat do prosince 2026.

Jenže ochrana ovzduší není jednosměrná ulice. Trumpova EPA v březnu 2025 oznámila, že znovu otevře zpřísněný standard pro jemné prachové částice PM2,5 s odůvodněním „větší flexibility v povolování“. Americký roční limit pro PM2,5 je přitom 9 µg/m³, zatímco český aktuálně činí 20 µg/m³. Podle ročenky ČHMÚ za rok 2024 sice žádná česká stanice nepřekročila roční limit PM2,5 ani denní limit PM10, ale lokální zátěže přetrvávají, zejména v ostravsko-karvinské průmyslové oblasti, kde ČHMÚ i v roce 2026 provozuje speciální hustý monitoring problémových míst.

Paralela s Donorou je zřejmá: úzké údolí, koncentrovaný průmysl, historie emisí. Rozdíl je v tom, že dnes existuje síť měření, varovný systém a dozorové orgány. Kdo se obává kvality ovzduší v okolí průmyslového závodu, může v Česku podat podnět České inspekci životního prostředí; u větších zdrojů je přímo kompetentní, u menších věc řeší obec s rozšířenou působností.

Donora zůstává připomínkou toho, že pravidla na papíře nestačí, musí za nimi stát politická vůle je udržet, zpřísňovat a hlavně vymáhat. Dvacet mrtvých v pensylvánském údolí změnilo americkou legislativu. Otázka, kterou si dnes klade Washington i Brusel, zní stejně jako v říjnu 1948: kolik stojí čistý vzduch a kolik stojí, když ho nemáme.