Tsunami ve Středozemním moři není sci-fi. Pod Azurovým pobřežím leží zlom, který se pohybuje

Dvacet kilometrů od pláží Nice a Cannes se po mořském dně táhne aktivní zlom. Posouvá se pomalu, ale dost na to, aby znovu vyrobil vlnu.

Foto: Picryl

23. února 1887 se moře u Ligurské riviéry nejprve stáhlo od břehu a pak se vrátilo. V Cannes a Antibes naměřili vlnu kolem dvou metrů, přičemž první příboj dorazil do Nice za necelou půlhodinu. Zemětřesení o odhadované magnitudě 6,8 tehdy zabilo přes šest set lidí, většinu pod sutinami budov, ne pod vodou. Přesto šlo o doložené tsunami na pobřeží, které dnes patří k nejhustěji zastavěným a turisticky nejexponovanějším v Evropě. Studie publikovaná 20. března 2026 v časopise Communications Earth & Environment teď poprvé přesně spočítala, jak rychle se zlom pod tímto mořem pohybuje, jaké zemětřesení dokáže vyrobit a kdy se to může opakovat.

Ligurský zlom v číslech

Struktura, o které je řeč, se v odborné literatuře označuje jako Ligurský zlom (Ligurian Fault). Jde o systém segmentovaných reverzních zlomů na severním okraji Ligurské pánve, v hloubce kolem 2 500 metrů pod hladinou. Táhne se přibližně devadesát kilometrů od Nice po italskou Savonu.

Tým vedený Christophem Larroquem z Université Côte d’Azur poprvé zkombinoval seismologická data, měření z družicové navigace (GNSS) a geologické markery, aby dopočítal rychlost pohybu. Výsledky vypadají nenápadně, a právě to je na nich podstatné:

• Regionální zkracování mezi evropskou pevninou a blokem Korsika–Sardinie: 0,4 ± 0,2 mm za rok.
• Odhadovaná rychlost skluzu na samotném zlomu: přibližně 0,2–0,46 mm za rok.
• Jednorázový posun při referenčním zemětřesení magnitudy 6,8: zhruba 1,0–1,3 metru.

Zlomek milimetru ročně zní nevinně. Jenže při takto pomalé deformaci se napětí hromadí po staletí a uvolní se naráz. Autoři studie odhadují návratový interval pro událost typu 1887 na 2 353 až 9 484 let. Zároveň ale výslovně upozorňují, že rok 1887 nebyl jednorázová anomálie a že příští ruptura nemusí přijít na stejném segmentu, ale na sousedním úseku zlomu.

Proč je problém čas, ne velikost vlny

Středomořské tsunami se nedá srovnávat s tím, co v roce 2011 zasáhlo japonské pobřeží Tóhoku. Tam šlo o subdukční zemětřesení magnitudy 9,1 a vlny přes deset metrů. Ligurský scénář pracuje s magnitudou kolem 6,8, historicky doloženou vlnou do dvou metrů a rupturou, která by v nejextrémnějším případě (porušení celé devadesátikilometrové struktury) mohla dosáhnout magnitudy 7,4. I tu ale studie označuje za nepravděpodobnou.

Skutečný problém Azurového pobřeží je jinde: v kombinaci blízkosti, hustoty a nízké paměti.

Zlom leží pouhých patnáct až dvacet kilometrů od břehu. Při lokálním zdroji mohou první vlny dorazit za méně než deset minut. Francouzské varovné centrum CENALT má za úkol rozeslat první zprávu do patnácti minut od zemětřesení, jenže u ligurského scénáře to znamená, že varování přijde pozdě, nebo současně s vlnou. Zbývá tedy samoevakuace: rozpoznat silný otřes, neobvyklý ústup moře a okamžitě se vzdálit od břehu.

Frédéric Leone z Université Paul-Valéry Montpellier spočítal pro The Conversation, že v evakuační zóně na francouzském pobřeží (do pěti metrů nad mořem a do dvou set metrů od vody) žije minimálně 164 000 stálých obyvatel – v letní sezoně se toto číslo dokonce vyšplhá na 835 000 uživatelů pláží. Na riviéře mezi Cannes a Janovem bydlí téměř dva miliony lidí.

Středomoří jako celek: ne jeden zlom, ale síť

Ligurský zlom není osamělý. Studie z roku 2019 publikovaná v Scientific Reports zmapovala tsunamigenní potenciál korových zlomů a subdukčních oblouků v celém Středomoří. Západní pánev, kam spadá i Ligurské moře, je ohrožena hlavně místními korovými zdroji. Východnímu Středomoří poté dominují velké subdukční zóny: kalábrijská, helénská, kyperská.

Riziko se přitom netýká jen Azurového pobřeží. Itálie provozuje od roku 2017 vlastní varovný systém SiAM a od listopadu 2018 má metodiku pro aktualizaci civilně-ochranných plánů obcí na riziko tsunami. UNESCO-IOC koordinuje celoregionální systém NEAMTWS a v roce 2022 uvedlo, že pravděpodobnost alespoň metrové vlny ve Středomoří v horizontu třiceti let je „blízká sto procentům“.

Co se děje teď, a co bude dál

Studie z března 2026 není konečná tečka, ale spíš startovní čára přesnějšího monitoringu. V roce 2025 získali vědci přístup k měření na podmořském optickém kabelu, který Ligurský zlom kříží mezi Monakem a Savonou. Technologie distribuovaného akustického snímání (DAS) dokáže z optického vlákna udělat seismometr s rozlišením na desítky metrů, a to přímo nad strukturou, která je jinak těžko přístupná.

Podle EPOS-France je dnes Ligurský zlom jednou z nejpřesněji charakterizovaných intraplatových podmořských seismických struktur na světě. Paradox je v tom, že čím lépe ho vědci znají, tím jasněji vidí, co nedokážou: předpovědět, kdy se pohne příště.

Návratový interval v řádu tisíců let znamená, že žádný turista ani rezident nemusí žít ve strachu. Ale znamená to také, že na pobřeží, kde se od roku 1887 nic podobného nestalo, je snadné zapomenout, že moře umí přijít i bez pozvání. Největší riziko Azurového pobřeží není mega-vlna, je to sedm minut ticha mezi otřesem a příbojem, ve kterých se musí správně rozhodnout statisíce lidí.