Pod slovenskou Muráňskou planinou teče řeka, o které nikdo nevěděl. Jeskyni vyhloubila korozivní voda s pH, které rozpouští skálu zevnitř

Pod Muráňskou planinou protéká podzemní tok s průměrným průtokem 180 litrů za sekundu. Vstup k němu se podařilo otevřít až po osmdesáti letech marných pokusů.

Foto: Marcela Ševelová - licence CC BY-SA 3.0

16. prosince 2003 stáli dva slovenští speleologové, Igor Pap a Radek Macháň, na konci šestnáctimetrové štoly, kterou sami během osmi akcí vysekali do úzké pukliny pod Dlhým vrchem. Za ní se otevřely volné prostory s proudící vodou. Jeskyně, o jejíž existenci se spekulovalo od dvacátých let minulého století, měla konečně průlezný vstup. Paradox celého příběhu není v tom, že by o podzemní řece nikdo nevěděl. Vědělo se. Barvicí pokusy ji prokázaly už v roce 1958. Jenže správná cesta dovnitř ležela doslova pár metrů od míst, kde generace před Papem a Macháněm marně kopaly.

Řeka, která čekala na dveře

Říčka Stračaník se ponořuje do podzemí pouhých 850 metrů od místa, kde voda znovu vyvěrá na povrch. Mezi ponorem a vyvěračkou ale leží víc než tři kilometry chodeb, které dnes nesou název jeskyně Stratený potok. Oficiální délka systému činí 3 233 metrů a v tabulce nejdelších jeskyní Slovenska drží dvacátou příčku.

Stračaník ale není jediný tok v jeskyni. Speleologové při průzkumu narazili na druhý proud neznámého původu, který přitéká ze Severní větve a podle výpočtů z roku 2018 tvoří asi 42 procent celkové vydatnosti vyvěračky. Samotná vyvěračka Strateného potoka patří k nejvydatnějším krasovým pramenům v slovenských Karpatech: minimum 40 litrů za sekundu, průměr 180 litrů a při povodňových maximech přes 4 500 litrů za sekundu. To není čůrek prosakující puklinou. Je to plnohodnotná podzemní řeka.

Osmdesát let slepých sond

První zmínky o podzemním toku pod Dlhým vrchem sahají do dvacátých let 20. století. V padesátých letech tu pracovali speleologové z pražské Karlovy univerzity vedení Františkem Skřivánkem. Barvicí pokus v roce 1958 definitivně prokázal spojení ponorů s vyvěračkou: voda obarvená na jedné straně planiny se objevila na druhé. Princip byl jasný. Vstup nikoli.

Problém nebyl v geologii, ale v dynamice vody. Starší sondy u ponorů i přímo ve vyvěračce opakovaně ničily přívalové povodně. Stačil jeden vydatný déšť a měsíce práce vzala voda. Klíčový posun přišel, když Pap s Macháněm změnili strategii: založili sondu mimo dosah devastujících vod, v místě, kde puklina naznačovala průchod do systému, ale kde ji povrchový tok nemohl zaplavit. Osm akcí, šestnáct metrů odstřelené skály, a 16. prosince 2003 stáli v jeskyni, kterou předtím nikdo nespatřil.

Co dělá voda se skálou

Konkrétní měření pH pro Stratený potok se v otevřených odborných zdrojích nepodařilo dohledat. Co doložené je, jsou fyzikálně-chemické parametry naměřené přímo v jeskyni: teploty kolem 8 °C, velmi nízká elektrická vodivost (pod 65 μS/cm) a přítomnost křemenných štěrků, které naznačují přítok vod z nekrasového zázemí.

Obecný princip je ale dobře popsaný. Voda nasycená oxidem uhličitým proniká po puklinách do vápencové horniny a chemicky rozpouští karbonáty. Rozšiřuje trhliny, modeluje chodby, vytváří celé podzemní říční systémy. U některých jeskyní hraje roli kyselina sírová (takzvané sulfurické jeskyně), ale pro Stratený potok tento mechanismus publikované práce nedokládají. Spíš jde o klasickou fluviokrasovou jeskyni, kde hlavní práci odvádí proudící voda v několika výškových úrovních: aktivní spodní patro s dnešním tokem a starší fosilní úrovně, kudy řeka tekla v geologické minulosti. Kolik tisíc nebo milionů let tento proces trval, přesné datování neříká. Jisté je, že nejméně tři vývojové etapy zanechaly v jeskyni čitelnou stopu.

Pstruzi ve tmě a voda po pás

V roce 2004 narazili speleologové v podzemním toku na pstruhy potoční. Pohublé, apatické, se slábnoucí pigmentací. Nebyla to stabilní jeskynní populace: ryby sem nejspíš splavila voda od ponoru a v podzemí jen dožívaly. Fotografie pstruha v Severní větvi z roku 2018 potvrzuje, že podzemní tok dokáže živé organismy transportovat hluboko do systému.

Dostat se ke Stratenému potoku není výlet pro běžného turistu. Vstupní plazivka bývá po povodních zanesená pískem, někdy zcela zablokovaná. Speleologové sledují vodoměrnou stanici Hron-Zlatno: bez namočení se dá projít do 43 centimetrů, ideálně pod čtyřicet. V hlubších partiích je nutný protichemický oblek, voda sahá po pás a orientace v bočních větvích je problematická. Ještě v roce 2025 členové Slovenské speleologické společnosti překopávali povodněmi zanesený vchod a k plnému otevření byla potřeba minimálně další akce.

Planina, která nevydala všechna tajemství

Muráňská planina ukrývá téměř 500 jeskyní a propastí, více než 50 ponorů a vyvěraček. Národní park mluví o „vysokém předpokladu“, že celé území je propojené dosud neobjeveným jeskynním systémem. Pro srovnání: Demänovský jeskynní systém v Nízkých Tatrách překročil v roce 2025 hranici 50 kilometrů. Stratený potok se svými třemi kilometry působí vedle něj skromně, ale jeho význam leží jinde. Je důkazem, že i v důkladně prozkoumaném krasu může zásadní objev záviset na pár metrech správně umístěné sondy.

Podobný princip platí i na české straně. V Moravském krasu, který patří k nejprozkoumanějším krasovým oblastem střední Evropy, prodloužili speleologové v roce 2024 jeskyni Jarní v Pustém žlebu o dalších dvacet metrů. Největší český systém, Amatérská jeskyně, zůstává pro veřejnost uzavřen. Podzemí prostě nefunguje jako muzeum s konečným počtem exponátů.

Stratený potok zatím čeká na další povodňovou pauzu, další překopaný vchod a další metr chodby za poslední známou zatáčkou. Řeka pod planinou ovšem teče dál, bez ohledu na to, jestli ji zrovna někdo vidí.