Veškerý odpad z Malediv končí na jednom ostrově. Skládka moři neubližuje díky procesu, který simuluje umělý korálový útes

Devět a půl kilometru od maledivského hlavního města roste už třicet let umělý ostrov z odpadu. Dnes na něj míří přes 770 tun denně.

Foto: Alban Lika/Public Domain Pictures

V prosinci 1992 začaly lodě svážet komunální i průmyslový odpad z přelidněného Malé do laguny Thilafalhu v severním atolu. Tam se ukládá do vyhloubených jam na korálové plošině a překrývá se lagunovým pískem. Vrstva za vrstvou, rok za rokem. Tak se zrodil Thilafushi. Místo, které se na mapách tváří jako ostrov, ale ve skutečnosti je to neřízená skládka prorostlá průmyslovou zónou. Stát, jehož ekonomika stojí na čistém oceánu, si třicet let budoval svůj vlastní ekologický protipól.

Metr denně? Starý odhad, nová realita

V lednu 2009 přinesl britský Guardian číslo, které od té doby obíhá médii: ostrov roste o čtvereční metr denně. Odhad vycházel z tehdejšího objemu přes 330 tun odpadu za den a z rozhovorů s Alim Rilwanem, zakladatelem nejstarší maledivské ekologické organizace Bluepeace. Byl to silný obraz. A byl to rok 2009.

Dnešní oficiální dokumenty pracují s jinými čísly. Podle hodnocení vlivů na životní prostředí k plánované spalovně z roku 2023 míří do širší oblasti Greater Malé 774 až 836 tun odpadu denně, více než dvojnásobek oproti roku 2009. Úřady už ale růst ostrova neměří v metrech, nýbrž v kapacitách nových odpadových buněk a tunách krycího materiálu. Při březnové inspekci v roce 2025 prezidentská kancelář uvedla, že na Thilafushi funguje nová buňka o rozloze 5 000 metrů čtverečních a na překrytí odpadu se spotřebovalo 6 500 tun materiálu.

Zkratka „metr denně“ tedy žije dál, ale jako historická metafora, ne jako aktuální úřední metrika.

Co ten ostrov vlastně drží pohromadě

Představa, že odpadní materiál stabilizuje chemická reakce, například solná koroze kovů vytvářející uvnitř jakousi vnitřní kostru, může znít přesvědčivě. V oficiálních materiálech maledivského ministerstva životního prostředí se ale takový mechanismus neobjevuje. Popsaná realita je prozaičtější a v jistém smyslu znepokojivější.

Ostrov drží pohromadě průběžné navážení, zasypávání pískem a zhutňování vrstev. Starý skládkový prostor je v oficiální dokumentaci označen jako neinženýrsky navržený a nízko položený nad hladinou. Dokumenty řeší rizika sesuvů svahů, sedání materiálu a úniku výluhů do laguny. Kolem skládky stojí ochranné ploty kvůli nebezpečí sesuvu. Komprese vrstev je reálný jev: desítky let navážený a překrývaný odpad se vlastní vahou zhutňuje. Ale nejde o samonosnou konstrukci. Jde o provozně udržovanou hromadu, která potřebuje neustálý přísun krycího materiálu a dozor.

Na povrchu přitom denně vzplanou požáry. Kouř je viditelný z Malé, z mezinárodního letiště i z blízkých resortů. Východní laguna ostrova je podle příloh k hodnocení vlivů degradovaná, s omezeným prouděním vody a plovoucími úlomky odpadu.

Proč to trvalo třicet let

Maledivy nejsou země, která by odpad ignorovala z pohodlnosti. Jsou to necelé čtyři stovky tisíc obyvatel rozptýlených na 187 obydlených ostrovech, z nichž většina nemá prostor ani ekonomický důvod pro vlastní skládku. Světová banka ve svých analýzách opakovaně pojmenovává stejné bariéry: málo půdy, vysoké transportní náklady mezi ostrovy, nízké objemy na každém z nich a prakticky nulová ekonomie z rozsahu.

K tomu přidejte turismus. Podle dat Světové banky produkuje host resortového ostrova v průměru 3,5 kilogramu odpadu denně. Obyvatel Malé 1,8 kilogramu. Obyvatel ostatních ostrovů 0,8 kilogramu. Resortový turista tedy generuje zhruba čtyřikrát víc odpadu než běžný ostrovan a tento odpad se musí někam odvézt. Thilafushi se stal centralizovaným řešením rozptýleného problému. A příliš dlouho zůstával jediným řešením.

Řada lokálních odpadových center na jednotlivých ostrovech nikdy nezačala plně fungovat. Transportní programy do regionálních uzlů zůstávaly nedotažené. A tak se prakticky veškerý odpad z nejlidnatější části souostroví soustředil na jednom místě.

Spalovna, recyklace a otázka, jestli to stačí

Zlom má přijít s projektem spalovny odpadu s energetickým využitím. Oficiální parametry: kapacita 500 tun denně, hrubý výkon 13 megawattů, čistý výkon kolem 10,5 megawattu. Stavba má trvat čtyři roky, provoz patnáct let. Ministr životního prostředí Thoriq Ibrahim v březnu 2025 hovořil o dokončení druhé fáze do konce roku 2026 s investicí přibližně 3,7 miliardy korun.

Jenže už v květnu 2026 tentýž resort úřadů přiznal, že 500 tun denně nestačí. Vláda začala mluvit o potřebě systému pro tisíc tun denně a o rozšíření Thilafushi o dalších 20 hektarů. Současně se na ostrově v květnu 2026 rozjela první PET recyklační linka v zemi: zařízení, které má do devíti měsíců začít zpracovávat plastové lahve a má vlastní čistírnu odpadních vod pro zachytávání mikroplastů.

Thilafushi se tak pomalu mění z čistě odpadového ostrova na průmyslový uzel s ambicí být součástí řešení. Otázka je, jestli tempo změn stíhá tempo, jakým odpad přibývá.

Co to znamená pro turisty

Kdo letí na Maledivy a bydlí v resortu dosažitelném rychlým člunem z Malé, má Thilafushi necelých deset kilometrů od sebe. Kouř ze skládky je za správného větru viditelný. Kdo míří na vzdálený atol dostupný hydroplány, ten se s ostrovem pravděpodobně nepotká, ani vizuálně, ani z hlediska kvality vody. Vzorky sedimentů z šesti stanic v okolí Thilafushi sice v poslední oficiální studii neprokázaly nadlimitní koncentrace těžkých kovů, ale degradace bezprostředního okolí je zdokumentovaná.

Praktický důsledek? Při výběru resortu v zóně Greater Malé má smysl se ptát na orientaci ostrova a na to, co je za horizontem. A kdekoliv na Maledivách platí, že každá plastová lahev, kterou turista nespotřebuje, je lahev, která nemusí skončit na Thilafushi.

Maledivy prodávají světu obraz nedotčeného ráje. Devět a půl kilometru od hlavního města ten obraz hoří doslova každý den.