Bažant Edwardsův vyhynul ve volné přírodě kvůli jednomu genu. Zoo Praha ho teď vrací do Vietnamu pomocí řízené genetické selekce

V polovině května 2026 odletělo z Evropy do Vietnamu dvacet bažantů Edwardsových, které ve volné přírodě nikdo spolehlivě neviděl od roku 2000. Tři z nich pocházeli přímo z Prahy.

Foto: DickDaniels - licence CC BY-SA 3.0

Celá operace vypadá na první pohled jednoduše: vybrat ptáky, naložit je do přepravek a doručit je letadlem do nového chovného centra v provincii Quảng Bình. Jenže za tímto letem stojí desítky let práce s plemennou knihou, genetickými testy, vyřazováním hybridů a budováním infrastruktury na druhém konci světa. A hlavně: žádný z těch dvaceti bažantů zatím nešel do lesa. Skutečná reintrodukce je teprve před nimi.

Druh, který zmizel z vietnamských lesů

Bažant Edwardsův je menší hrabavý pták s výrazným modročerným až kovově modrým opeřením, krátkou bílou chocholkou a červenou neopeřenou obličejovou kůží. Samec měří kolem 65 centimetrů a vedle známého bažanta obecného, kterého Češi potkávají na polích, vypadá jako úplně jiný živočich. Žádný dlouhý špičatý ocas, žádná měděná záda. Spíš kompaktní lesní stín.

Jeho domovem byl přitom nížinný vlhký les středního Vietnamu, do nadmořské výšky zhruba 300 metrů. Právě ten typ lesa, který systematicky mizel kvůli těžbě dřeva, zemědělské expanzi, plošnému kladení ok na zvěř a dlouhodobým ekologickým následkům vietnamské války. Po roce 2000 přišly jen ojedinělé a zpochybňované záznamy. Dnes má druh status „kriticky ohrožený, pravděpodobně vyhynulý ve volné přírodě“.

Co vlastně znamená „jeden gen“

Otevřené odborné zdroje, včetně klíčové práce Hennacheové a kolegů z roku 2012 nebo směrnic EAZA, nepojmenovávají jeden konkrétní gen, který by za vyhynutím stál. Příběh je složitější a v jistém smyslu znepokojivější.

Celá chovná populace na světě pochází z pouhých 28 zakladatelů, z toho jen šesti až osmi samic. Analýzy u vzorkovaných ptáků v zajetí ukázaly shodný haplotyp v mitochondriální DNA – genetická rozmanitost se zúžila na minimum. Křížení začalo produkovat fenotypové odchylky: bílá střední ocasní pera, která se u divokých ptáků nevyskytovala. Právě tento viditelný projev silně zúžené genetické základny je nejspíš tím, co titulek zjednodušuje na „jeden gen“. Ve skutečnosti jde však o důsledek genetického driftu a právě příbuzenského křížení, ne o jednu pojmenovanou mutaci.

K tomu přibyl historický problém s hybridy. V minulosti se bažanti Edwardsovi v některých chovech křížili s příbuznými druhy. Než se program vyčistil, muselo být ze studbooku vyřazeno 85 hybridních jedinců.

Řízená selekce: co Praha skutečně dělá

Zoo Praha chová bažanty Edwardsovy nepřetržitě od roku 1949 a do června 2024 odchovala téměř dvě stě mláďat. Od roku 2012 spravuje evropskou plemennou knihu a koordinuje chovný program EEP. V praxi to znamená, že pražský tým rozhoduje, kteří ptáci se budou pářit, kteří se přesunou mezi zoo a kteří jsou geneticky vhodní pro budoucí návrat do Vietnamu.

Výběr dvaceti jedinců pro květnový transport nebyl náhodný. World Pheasant Association popsala tři explicitní filtry: genetická diverzita, zdravotní stav a behaviorální charakteristiky. Cílem bylo vybrat ptáky bez hybridního původu, s co nejširší využitelnou genetickou základnou a s předpoklady pro další rozmnožování. Tři z dvaceti pocházeli přímo z Prahy, zbytek z dalších evropských institucí zapojených do programu.

Tohle není běžný zoo export. Praha spolufinancovala stavbu vietnamského chovného a reintrodukčního centra v oblasti Kim Ngân v provincii Quảng Bình, kde nyní stojí osm chovných a šestnáct aklimatizačních voliér. Podle projektové stránky Zoo Praha je cílem vytvořit základnu přibližně padesáti chovných párů. Teprve jejich potomci, odchovaní rodiči, ne ručně, mají šanci jít do lesa.

Proč les ještě počká

Odborná literatura k tomuto druhu je v jednom bodě nekompromisní: ptáci odchovaní v zajetí přežívají ve volné přírodě špatně, pokud nejsou systematicky připraveni. Studie Nigela Collara z roku 2020 shrnuje, co všechno musí předcházet vypuštění:

• Rodičovský odchov místo ruční výchovy, mláďata vedená rodiči se lépe orientují v prostoru a reagují na predátory.
• Environmentální obohacení voliér: přirozená vegetace, potravní výzvy, prostor pro hřadování.
• Pozvolné vypouštění s aklimatizační fází minimálně 47 až 50 dní v cílové lokalitě.
• Vypouštění v přirozených sociálních skupinách, ne jednotlivě.
• Dlouhodobý monitoring pomocí rádiové telemetrie; Chester Zoo už testovala způsob upevnění vysílačky na ocas, aby sledování nerušilo ptáky.

A pak je tu otázka samotného lesa. Nemá smysl vracet druh do prostředí, které ho původně zlikvidovalo. Proto projekt zahrnuje patrolování a systematické odstraňování ok, ochranu habitatů a spolupráci s místními komunitami. Mezi kandidáty na budoucí vypouštění figuruje rezervace Khe Nuoc Trong, kde organizace Viet Nature spravuje 768 hektarů nížinného lesa na základě třicetileté smlouvy.

Co je na tomto projektu výjimečné

World Pheasant Association popisuje návrat bažanta Edwardsova jako jeden z mála globálních pokusů vrátit do přírody druh, který je pravděpodobně vyhynulý ve volné přírodě. Nejde o rutinu. U ptáků takový precedent v podstatě neexistuje, nebo přinejmenším není v otevřených zdrojích zdokumentovaný jako úspěšný vzor.

Podle nás je nejsilnější část celého příběhu nikoli ten květnový let, ale to, co přijde po něm. Skloubit genomiku, rodičovský odchov, přípravu na predátory, odstranění tisíců ok z lesa a pak roky sledovat, jestli ptáci přežijí první zimu, první hnízdní sezónu, první generaci narozenou ve volné přírodě. Rok 2029 figuruje v plánech jako milník. Do té doby se ukáže, jestli padesát chovných párů ve Vietnamu dokáže vyprodukovat generaci schopnou žít bez voliéry.