Neobvyklá strategie přežití v džungli. Nový druh kapradiny dokáže doslova kráčet za lepším světlem

Špička listu se dotkne vlhké země, zakoření a založí novou rostlinu. Kolonie se tím po centimetrech posouvá za světlem, generaci po generaci.

Foto: Pxhere

Představte si kapradinu, která nečeká, až ji světlo najde. Místo toho vyšle obloukovitě prohnutý list, jeho špička se přitiskne k mechem pokrytému kameni, zakoření, a o kus dál vyroste nový trs. Pak další. A další. Výsledkem je pomalý, ale nezastavitelný pochod celé kolonie směrem k místu, kde prosvítá víc slunce. Botanici tomu říkají „walking fern“, kráčející kapradina, a ačkoli nejde o žádný sprint viditelný pouhým okem, v měřítku týdnů a sezon je efekt nezpochybnitelný.

Co přesně znamená, že kapradina „kráčí“

Žádný kořen se nezvedne ze země, žádný stonek se nepřesune jako noha. Mechanismus je čistě vegetativní. U severoamerického druhu Asplenium rhizophyllum list doroste do úzké, protažené špičky, ohne se k zemi a v místě kontaktu s vlhkým substrátem vytvoří takzvaný plantlet, miniaturní dceřinou rostlinku s vlastními kořeny. Ta se osamostatní, vyroste a celý cyklus se opakuje. Britannica to popisuje jednoduše: nové rostlinky vznikají tam, kde se špičky listů rodičovské kapradiny dotknou země. Databáze NC State Extension doplňuje poetický, ale přesný obrat: „chůze ve zpomaleném záběru“.

Důležité je odlišit tento proces od běžného fototropismu, tedy od toho, co dělá slunečnice nebo klíček fazole na okenním parapetu. Fototropismus je ohyb nebo směrový růst už existujícího orgánu ke světlu, zprostředkovaný nerovnoměrným rozložením rostlinného hormonu auxinu. Kráčející kapradina dělá něco navíc: zakládá zcela nový zakořeněný bod růstu mimo původní trs. Nejde jen o natočení listu. Jde o kolonizaci dalšího místa.

Není to jeden nový druh, ale celá rodina triků

Zakořeňování špiček listů není izolovaná kuriozita jedné kapradiny, je to strategie, kterou nezávisle vyvinulo hned několik druhů na různých kontinentech.

• Asplenium rhizophyllum – východ Severní Ameriky, stinné vápencové skály a mechové balvany. Trs dorůstá zhruba 30 cm.
• Asplenium ruprechtii – asijský protějšek, v populární literatuře uváděný i pod starším jménem A. sibiricum. Kew ho taxonomicky vede pod přijatým názvem A. ruprechtii.
• Asplenium sandersonii – tropická Afrika, vlhký deštný les. Na konci prodlouženého vřetene listu se tvoří pupen, který zakoření a založí hustou kolonii.
• Asplenium flabellifolium – Austrálie a Nový Zéland, kde mu říkají rovněž „walking fern“. Vrcholy vřetene pravidelně zakořeňují.
• Woodwardia radicans – evropská řetízkatá kapradina z Makaronésie a Středomoří, u níž bulbily na spodní straně listů směrem ke špičkám plní obdobnou roli.

Samotné heslo „walking fern“ v Britannice přitom neprošlo revizí od ledna 2014. Nejde tedy o čerstvý vědecký objev, ale spíš o novou vlnu popularizace dávno známé adaptace, a ta si pozornost zaslouží.

Proč zrovna v podrostu záleží na centimetrech

V tropickém deštném lese, kde Britannica eviduje mimořádnou hustotu druhů a častý epifytický způsob života kapradin, je světlo nejcennější měnou. I stínomilné druhy profitují z malých světelných oken, průsvitů v korunovém zápoji, které se otevírají pádem větve nebo odumřením stromu. Jenže taková okna se neotevírají tam, kde kapradina právě roste. Schopnost posunout kolonii byť o desítky centimetrů za sezonu může rozhodnout o tom, jestli druh na daném místě přežije, nebo ustoupí konkurenci.

Přesnou rychlost „kráčení“ se nám v otevřených autoritativních zdrojích nepodařilo dohledat. Opatrný odhad lze odvodit z délky listů: u A. rhizophyllum je to kolem 30 cm na jeden „krok“, u evropské Woodwardia radicans s listy až do 1,5 metru může být dosah výrazně větší. Každá generace dceřiných rostlin pak cyklus zopakuje. Nejde o sprint. Jde o maraton měřený v generacích.

Český kontext a pokojové pěstování

V české databázi Pladias rod Asplenium zahrnuje několik domácích sleziníků, ale A. rhizophyllum ani žádný jiný „walking fern“ mezi nimi nefiguruje. Nejbližší evropskou paralelou je zmíněná Woodwardia radicans, která roste divoce na Kanárských ostrovech, Azorech a v některých středomořských lokalitách.

Kdo by si chtěl kráčející kapradinu pořídit domů, má reálnou šanci. Novozélandská databáze NZPCN výslovně doporučuje Asplenium flabellifolium jako výbornou kapradinu do květináče nebo závěsného koše, stačí polostín a propustný substrát. Doma by se „chůze“ projevila jedině tehdy, kdyby špičky listů měly kam zakořenit: do sousedního květináče, vrstvy mechu nebo trvale vlhkého povrchu. Bez toho kapradina prostě zůstane na místě, jako turista, kterému zavřeli cestu.

Invaze se bát nemusíme

Nabízí se otázka, jestli rostlina schopná klonálního šíření nemůže zdomácnět tam, kde nemá co dělat. U A. rhizophyllum to rešerše spíš vylučuje: druh je úzce vázaný na stinná, vlhká a často vápencová stanoviště a v některých okrajových státech svého areálu je dokonce chráněný. Příbuzný Adiantum caudatum se sice ve Floridě objevil jako nepůvodní druh ve volné přírodě, ale samotné zakořeňování špiček ještě neznamená prokázanou invazivitu. Pro středoevropské podmínky nepředstavují kráčející kapradiny žádnou hrozbu.

Kapradiny existují na Zemi přes 360 milionů let. Že si za tu dobu některé z nich osvojily schopnost pomalého, ale cíleného pochodu za světlem, není překvapení, je to připomínka, že evoluce nemusí být rychlá, aby byla geniální.