Jako trofej si z Lidic odvezl králíkárnu. Arogantní gestapák Wiesmann se choval jako sprostý zloděj

Harald Wiesmann nejen řídil likvidaci Lidic. Z vyhlazené obce si osobně odvezl kořist, včetně králíkárny, na kterou si nechal přibít ceduli s nápisem „Lidice“.

Foto: Fotografický archiv badatele a historika Jaroslava Čvančary - Creative Commons - licence CC BY-SA 2.0

Když se po válce vyšetřovatelé začali probírat tím, co se v červnu 1942 v Lidicích skutečně odehrálo, narazili na detail, který z velitele kladenského gestapa dělá víc než pouhého vykonavatele rozkazů. Wiesmann si z obce, kde nechal postřílet 173 mužů a odkud odvezl ženy a děti do koncentračních táborů, odnášel věci jako ze samoobsluhy. Dětský kočárek, šicí stroj, peníze, cennosti a králíky i s králíkárnou. Podle poválečných rekonstrukcí si na ni přibil silniční tabuli se jménem vesnice, kterou pomohl srovnat se zemí. Nebyla to náhodná kořist. Byla to trofej.

Falešná stopa, která zpečetila osud obce

Harald Wiesmann nastoupil do čela kladenské venkovní služebny gestapa 1. října 1939. Z pozice regionálního šéfa tajné policie ovládal rozsáhlé území středních Čech a jeho kancelář v zabraném domě na dnešní Kubelíkově ulici v Kladně fungovala jako nervové centrum represí v okolí. Sám si pro služebnu vynutil další prostory a garáže, styl, který jeho podřízení i okolí vnímali jako arogantní demonstraci moci.

Po atentátu na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha v květnu 1942 se kladenské gestapo chopilo zachyceného dopisu, který vedl k rodinám Horákových a Stříbrných v Lidicích. Následovaly výslechy a domovní prohlídky. Wiesmann po válce sám připustil, že výsledek vyšetřování byl negativní, žádný přímý důkaz o napojení Lidic na atentátníky se nenašel. Přesto právě tato stopa putovala 5. a 6. června 1942 z Kladna do Prahy a stala se argumentem, který osud vesnice zpečetil. Státní tajemník Karl Hermann Frank ji spojil s pomstou za Heydrichovu smrt a rozhodnutí padlo. Wiesmann představoval lokální operativní článek, Frank politicko-rozhodovací patro nad ním. Oba nesli odpovědnost, každý na jiné úrovni.

Organizátor masakru a soukromý predátor

V noci z 9. na 10. června 1942 byl Wiesmann přímo na místě. Zatímco jeho muži shromažďovali obyvatele, on dohlížel na průběh akce. Dobové záznamy ho zachycují jako viditelně dobře naladěného muže v ruinách vypálené obce.

A pak začalo rabování. Nešlo o chaotické drancování, majetek obětí se systematicky svážel na kladenskou služebnu. Ještě asi dva týdny po likvidaci jezdilo do Lidic nákladní auto pro další věci. Wiesmann si z tohoto toku přivlastňoval, co se mu hodilo. Dětský kočárek, který ukradl, podle publikace Ministerstva obrany ČR později používala jeho manželka Gudula pro jejich dceru. Šicí stroj, peníze, cennosti, seznam pokračoval. A králíkárna s přibitou tabulí „Lidice“ jako demonstrativně označený suvenýr.

Právě toto spojení dělá z Wiesmanna víc než disciplinovaného vykonavatele příkazů shora. Člověk, který organizoval masovou popravu a deportaci žen a dětí, si ve stejném okamžiku přebíral majetek obětí pro osobní potřebu. Funkce mu to umožňovala: kontroloval zabavený majetek, transporty i podřízené. Nebyl to jednorázový exces, byl to vzorec.

Udání zevnitř a pád ještě před koncem války

Wiesmannovu chamtivost nakonec nahlásil jeho vlastní podřízený, kriminální komisař Urban. Motivem byly podle dostupných zdrojů osobní spory a pomsta, nikoli svědomí kvůli válečným zločinům. V nacistické hierarchii bylo průchodnější napadnout nadřízeného přes majetkové delikty než přes činy, které režim sám nařizoval. Vyšetřování potvrdilo přivlastňování zabavených věcí a zneužívání služebních vozidel. Wiesmann byl odvolán z Kladna.

Konec války ho zastihl v americkém zajetí. Když se dozvěděl o chystaném převozu k soudu do Prahy, pokusil se o sebevraždu. Neuspěl.

Veřejný proces a poprava na Pankráci

Hlavní líčení před Mimořádným lidovým soudem v Praze začalo 27. března 1947. Na lavici obžalovaných sedělo šestnáct příslušníků kladenského gestapa, Wiesmann mezi nimi. Atmosféra v soudní síni byla bouřlivá, přeživší lidické ženy měly vyhrazená místa, probíhaly konfrontace obžalovaných se svědky. Jako důkazní materiál posloužil i nacistický propagandistický film o zničení Lidic, původně natočený jako oslava, nyní promítaný jako usvědčující dokument. Wiesmann už předtím, v roce 1946, vypovídal jako svědek v retribučním procesu s Karlem Hermannem Frankem.

Rozsudek padl 24. dubna 1947. Trest smrti. Soud nedoporučil milost. Ještě téhož dne mezi 16.20 a 17.51 byl rozsudek vykonán na Pankráci.

Budova na Kubelíkově ulici v Kladně, kde Wiesmann úřadoval, později sloužila státní správě. Paměťová stopa je dnes soustředěna hlavně k sousední adrese na ulici Cyrila Boudy, kde pamětní deska připomíná, že zde nacisté v letech 1939–1945 věznili, mučili a posílali na smrt české odbojáře a odkud odváželi lidické ženy a děti.

Králíkárna s cedulí „Lidice“ se v žádném muzeu nenachází. Ale jako obraz toho, kým Harald Wiesmann doopravdy byl, organizátor masového zločinu, který si z něj odnášel suvenýry, funguje přesněji než jakýkoli rozsudek.