Vypadá jako mravenec, ale křídla nemá. Agresivní hmyz kodulka horská dokáže vyvraždit celé hnízdo čmeláků

Chlupatý tvor velikosti mravence přeběhne po suché stráni v Krkonoších. Jenže to není mravenec, je to vosa, která loví čmeláčí potomstvo.

Foto: Václav Koďousek / Creative Commons / licence CC BY-SA 4.0

Kodulka horská (Mutilla marginata) patří k nejpodivnějším zástupcům českého hmyzu. Její samice nemá křídla, pohybuje se výhradně po zemi a na první pohled skutečně připomíná velkého chlupatého mravence. Entomolog Petr Šípek z Přírodovědecké fakulty UK ji popisuje jako nervózně pobíhající stvoření s výstražným zbarvením a silným žihadlem, které dokáže způsobit mimořádně bolestivé bodnutí. Přesto nejde o tvora, který by člověka aktivně napadal. Její skutečný cíl je jiný, a pro čmeláky mnohem nebezpečnější.

Vosa v mravenčím převleku

Záměna s mravencem není náhoda ani neznalost. Bezkřídlost samic je u čeledi kodulkovitých (Mutillidae) evolučně zakořeněná strategie. Samice tráví život na zemi, kde prohledává terén a hledá hnízda hostitelů, převážně čmeláků rodu Bombus. Křídla by jí při prolézání podzemních chodeb překážela. Samec naopak křídla má, létá mezi květy, živí se nektarem a se samicí se potkává jen kvůli páření. A i to probíhá neobvykle: samec samici při kopulaci zvedne a nese vzduchem, jde o takzvané foretické páření.

Pohlavní dimorfismus je tak výrazný, že samce a samici téhož druhu byste bez odborných znalostí nepřiřadili k sobě. Samice je robustní, hustě chlupatá, s kontrastním černooranžovým vzorem. Samec vypadá jako nenápadná tmavá vosička. Právě samice svým vzhledem a nervózním pohybem po zemi vyvolává dojem mravence, a právě ona je tím členem páru, který představuje hrozbu pro čmeláčí kolonie.

Jak kodulka likviduje čmeláčí hnízdo

Samice kodulky horské se do čmeláčího hnízda dostane buď hlavním vchodem, nebo se k plodu prohrabe vlastní cestou. Pomáhá jí v tom neobvykle tvrdá kutikula, vnější pancíř, který ji chrání před žihadly bránících se čmeláčích dělnic. Uvnitř hnízda pak vyhledá larvy nebo kukly a naklade na ně svá vajíčka. Larva kodulky se vyvíjí jako vnější parazit: přisaje se na hostitele a postupně ho celého zkonzumuje.

Přímá kvantitativní data pro kodulku horskou zatím chybí, ale experiment s příbuznou kodulkou evropskou (Mutilla europaea), publikovaný v časopise Insects, ukázal alarmující čísla: v napadených koloniích byly parazitovány všechny samčí kukly a zhruba polovina dělnických kukel. Samice kodulky navíc dokázaly přecházet mezi sousedními koloniemi. Při takovém zásahu do plodu hnízdo ztrácí celou nastupující generaci, a bez nových dělnic kolonie postupně kolabuje.

Důležité je ale slovo „lokálně“. Kodulka nepředstavuje plošnou hrozbu pro české čmeláky. Jde o přirozeného parazitoida, který je na svých hostitelích existenčně závislý. Jak uvádí AOPK ČR u kodulky evropské: s úbytkem čmeláků klesá i počet kodulek. Vztah je obousměrný, parazit nemůže přežít bez hostitele.

Bolestivé bodnutí, ale žádný útočník

Pro člověka kodulka horská nepředstavuje aktivní nebezpečí. Nebodá preventivně, neútočí, nevyhledává kontakt. Problém nastane ve chvíli, kdy ji někdo chytí do ruky, přišlápne bosou nohou nebo si ji nechá zalézt do oblečení. Pak se brání, a brání se důrazně.

Na Schmidtově škále bolesti po bodnutí hmyzem se skupina „velvet ants“, kam kodulky patří, řadí na úroveň 3 ze 4. Pro srovnání: běžná vosa nebo včela se pohybuje kolem úrovně 2. Šípek bodnutí kodulkou popisuje jako silně bolestivé. Praktická rada je prostá: pozorovat, nechytat, nechat být.

Kodulka navíc disponuje stridulačním orgánem mezi třetím a čtvrtým zadečkovým článkem. Když se cítí ohrožena, vydává slyšitelný varovný zvuk, jakési syčivé bzučení vznikající dorzoventrálním pohybem zadečku. Je to signál pro predátory: nestojím za to.

Dvě kodulky, dva příběhy

V Česku žijí dva druhy rodu Mutilla a jejich osud se výrazně liší. Kodulka horská je v červeném seznamu vedena jako téměř ohrožená (NT) a v horských oblastech, zejména v Krkonoších a Jeseníkách, patří k nejběžnějším kodulkám. Preferuje suché, osluněné lokality ve vyšších nadmořských výškách.

Kodulka evropská je na tom mnohem hůř: červený seznam ji řadí mezi kriticky ohrožené druhy (CR). Poznat je od sebe lze podle několika znaků z určovacího klíče entomologa Petra Bogusche:

• Kodulka horská – delší, vlnité ochlupení; hruď přibližně dvakrát delší než široká a užší než hlava; nohy s bílými až šedými chlupy.
• Kodulka evropská – rovnější ochlupení; hruď jen mírně delší než široká, přibližně stejně široká jako hlava; nohy s černými chlupy.

Zásadní upozornění: zařazení do červeného seznamu neznamená automaticky zákonnou ochranu. V příloze III vyhlášky č. 395/1992 Sb., která vyjmenovává zvláště chráněné živočichy, rod Mutilla uveden není. Ironicky tam najdete čmeláky, tedy hostitele, na kterých jsou kodulky závislé.

Ne škůdce, ale součást systému

Kodulka horská budí respekt oprávněně. Její životní strategie je z pohledu jednotlivého čmeláčího hnízda devastující a její žihadlo patří k nejbolestivějším v české přírodě. Ale právě tohle je důležité zasadit do kontextu: není to invazní druh, není to škůdce a rozhodně to není tvor, kterého je třeba hubit. Je to přirozený parazitoid, jehož přítomnost na zahradě nebo horské louce svědčí o zdravém a pestrém prostředí s dostatkem hostitelů.

Až příště na suché stráni zahlédnete chlupatého „mravence“ s černooranžovým vzorem, který nervózně přebíhá po zemi, stačí ustoupit o krok. On vás nehledá. Hledá čmeláky.