Studie z Carroll University přinesla zajímavé srovnání. Majitelé koček mívají vyšší výsledky v IQ testech

Šest set vysokoškoláků, dotazník a jeden překvapivý výsledek: ti, kdo se označili za „kočičí lidi“, skórovali v testech inteligence výš než milovníci psů.

Foto: Pixnio

Psycholožka Denise Guastello z Carroll University ve Wisconsinu představila v roce 2014 na výročním setkání Association for Psychological Science výzkum, který od té doby obletěl svět. Šest set studentů se mělo zařadit buď mezi „pejskaře“, nebo „kočkaře“, a pak projít sadou osobnostních a inteligenčních testů. Asi 60 % se přihlásilo ke psům, pouhých 11 % ke kočkám, zbytek se nevešel do žádné škatulky. Výsledky ukázaly nejen odlišné povahové profily obou skupin, ale i vyšší celkové skóre kočkařů v inteligenčních testech. Přesný bodový rozdíl ani název použitého testu ovšem veřejně dostupné materiály neuvádějí. A právě tady začíná příběh, který je zajímavější než samotný výsledek.

Co přesně Carroll výzkum změřil

Guastello nerozdávala klasické IQ testy v klinickém smyslu. Její prezentace popisuje „testy inteligence“ bez bližší specifikace nástroje. Vedle inteligence ale měřila i osobnostní rysy, a ty vyšly výrazněji. Pejskaři se ukázali jako živější, energičtější a více orientovaní na pravidla. Kočkaři naopak jako introvertnější, otevřenější novým zkušenostem, citlivější a méně konformní. Guastello to vysvětlovala prostě: pes vyžaduje venčení, pohyb, kontakt s dalšími lidmi v parku. Kočka ne. Člověk, který tráví víc času doma s knihou, si logicky spíš pořídí zvíře, které mu do toho režimu zapadne.

Důležitý detail: vzorek tvořili výhradně vysokoškoláci jedné americké univerzity. Žádný průřez populací, žádná kontrola vzdělání nebo socioekonomického zázemí. Výsledek je statisticky zajímavý, ale zobecnit ho na „majitelé koček jsou chytřejší“ je zkratka, kterou data neunesou.

Větší studie mluví hlavně o povaze, ne o IQ

Robustnější obraz nabízí výzkumy, které pracovaly s tisíci respondentů a standardizovaným modelem Velké pětky osobnostních rysů. Studie z University of Texas z roku 2010 analyzovala 4 565 lidí a potvrdila, že pejskaři skórují výš v extraverzi, přívětivosti a svědomitosti, zatímco kočkaři vykazují vyšší otevřenost vůči zkušenostem a vyšší neuroticismus. Inteligenci ale vůbec neměřila.

Novější australská práce z roku 2024 přidala důležitou korekci. Autoři Baines a Oliva porovnávali 321 skutečných majitelů, tedy ne lidi, kteří se jen „cítí“ jako kočkaři, ale ty, kdo dané zvíře opravdu mají doma. Po zohlednění věku a pohlaví se většina osobnostních rozdílů vytratila. Zůstaly dva:

• Vyšší psychická odolnost u majitelů psů
• Vyšší neuroticismus u majitelů koček

Autoři navíc výslovně připouštějí, že zjištěné rozdíly mohou odrážet osobnost, kterou člověk měl ještě předtím, než si zvíře pořídil. Kočka z introvertního člověka introvertního neudělá, spíš si ji introvertní člověk vybere.

Český kontext: méně rozdílů, než byste čekali

I v Česku se téma zkoumalo, byť v rámci akademických kvalifikačních prací. Diplomová práce z Univerzity Palackého v Olomouci pracovala s 481 českými respondenty (290 pejskaři a 191 kočkaři) a použila standardizovaný dotazník NEO Big Five. Výsledek? Kočkaři vyšli výš v neuroticismu, pejskaři v přívětivosti. Rozdíly v extraverzi, otevřenosti a svědomitosti se neprokázaly. Žádný test inteligence v této práci nebyl.

Další práce z Univerzity Karlovy zase zkoumala 404 českých majitelek koček a zjistila zajímavou věc: osobnostní profil majitelky koreloval s tím, jak vnímala povahu své kočky. Jinými slovy, do zvířete si částečně promítáme sami sebe. Hypotéza přitažlivosti podobnosti (vybíráme si mazlíčka, který nám je povahově blízký) tak dostává další oporu.

Proč je „kočkař vs. pejskař“ víc než vtipný kvíz

Mediální zkratka „kočkaři jsou chytřejší“ funguje skvěle jako titulek. Jako vědecký závěr ale kulhá. Carroll výzkum nikdy nebyl publikován jako plnohodnotná recenzovaná studie, šlo o konferenční prezentaci, jejíž metodika zůstává veřejně popsaná jen v obrysech. Co je z deseti let výzkumů skutečně doložené, je něco podle nás užitečnějšího: volba mazlíčka funguje jako otisk temperamentu a životního stylu. Kdo potřebuje společnost a pohyb, tíhne ke psu. Kdo preferuje klid, autonomii a vlastní rytmus, sáhne po kočce.

Až vás příště někdo označí za „typického kočkaře“, neberte to jako verdikt o inteligenci. Spíš jako docela přesnou poznámku o tom, jak rádi trávíte nedělní odpoledne.