Vypadá to jako kus starého plastového odpadu. Sběratelé za tuto běžnou hračku z ČSSR platí přes 45 000 Kč!

Jen v prvním roce výroby jich z Fatry Napajedla vyšlo přes 270 000 kusů. Dnes se ty nejzachovalejší prodávají za tisíce korun v designových aukcích.

Foto: By LToman / Wikimedia Commons / CC BY-SA 4.0

Rok 1966, linka ve Fatře Napajedla. Z formy vyjíždí černý plastový kocour s harmonikovým tělem, který píská, když ho dítě natáhne a stlačí. Navrhla ho Libuše Niklová, absolventka Vysoké školy uměleckoprůmyslové, a dostala na něj československý patent č. 115236, historicky první patent na ohebnou plastovou hračku svého druhu. Tehdy stál pár korun a končil pod vánočním stromkem v panelácích po celé republice. Dnes tentýž kocour leží ve vitríně Uměleckoprůmyslového muzea v Praze, ve sbírce newyorské MoMA a zároveň se o něj přetahují sběratelé na Aukru. Jenže mezi „mám doma starou hračku“ a „mám doma zlatý důl“ leží propast, kterou vyplňuje značení, stav a příběh konkrétního kusu.

Kocour Líba: od dětského pokoje do aukční síně

Niklová návrh kocoura dokončila v roce 1963, sériová výroba ve Fatře odstartovala o tři roky později. Čísla jsou výmluvná: přes 270 000 kusů jen za první rok. Hračka se jmenovala Kocour Líba a záhy se z ní stal exportní hit, jenže ne pro autorku. Uměleckoprůmyslové muzeum později zdokumentovalo přes 130 zahraničních verzí harmonikových zvířat z více než dvaceti zemí. Kopie vznikaly bez vědomí Niklové, upravené právě tak, aby se vyhnuly patentové ochraně.

Co dnes rozhoduje o ceně originálu? Především značení, malé „f“ v kroužku, ideálně i vytlačený nápis „ČS. PATENT č. 115236″. Pak stav harmoniky: nesmí praskat. A oči. Rodinný archiv uvádí, že kusy z let 1966–1967 měly žluté malované oči, ročníky 1968–1970 zelené. Samolepkové oči signalizují pozdější výrobu nebo náhradu.

Doložitelné prodeje na českém trhu vypadají takto:

• 4 300 Kč — kompletní kočka bez poškození, Aukro (srpen 2025)
• 3 998 Kč — značená kočka Fatra v krásném stavu, Aukro (březen 2026)
• 3 000 Kč — kočka v designové aukci Vltavín přes Livebid (listopad 2024)
• 990 Kč — nafukovací kocour, aktivní nabídka na Aukru

Rozpětí je tedy obrovské. Zachovalý, prokazatelně původní kus s čitelným značením se pohybuje v řádu tří až čtyř tisíc. Běžný, ošoupaný exemplář bez patentu a s popraskanou harmonikou může zůstat pod tisícovkou.

Buvol Haukola: ikona, kterou koupíte i novou

Druhá legenda z Napajedel vznikla o několik let později. Niklová navrhla nafukovací sedací hračku v roce 1971, výroba začala v roce 1973. Buvol Haukola, mohutný, stabilní, určený k sezení, se vyráběl v nákladu blížícím se 900 000 kusů. A právě ta masovost dnes paradoxně tlačí sběratelské ceny níž.

Na Aukru se Buvol v původním balení prodal za 353 Kč. Nová oficiální reedice od Fatry přitom stojí 385 Kč na firemním e-shopu. Sběratel tedy musí mít dobrý důvod, proč sáhnout po originálu místo po nové hračce z bezftalátové fólie.

Ten důvod existuje, ale je specifický. Originální Buvol nese na ventilku rok výroby, malé „f“ a nápis „MADE IN CZECHOSLOVAKIA“. Novodobá reedice má „MADE IN CZECH REPUBLIC“, jinak posazené oči a odlišný svar hlavy k tělu. Pro sběratele jde o dva různé předměty: jeden je designový artefakt ze sedmdesátých let, druhý funkční hračka z roku 2024. Ale cenový rozdíl mezi nimi je na běžném trhu minimální, pokud originál není ve výjimečném stavu nebo s kompletním obalem.

Z anonymní hračky designovou ikonou

Proč se z masově vyráběného plastu stala muzejní záležitost? Zlom přišel postupně. Po revoluci Fatra výrobu hraček utlumila; generální ředitel Pavel Čechmánek později v rozhovoru potvrdil, že hlavním důvodem byl masivní dovoz levných asijských nafukovaček. V roce 2000 linka definitivně stála.

Jenže mezitím se změnil pohled na československý design. V dubnu 2010 uspořádalo Uměleckoprůmyslové muzeum v Praze velkou retrospektivu „Hračky Libuše Niklové / 200 dm³ dechu“. Niklová, která zemřela už v roce 1981, se posmrtně stala autorkou s vlastním jménem, ne anonymní zaměstnankyní továrny. Czech Grand Design ji uvedl do Síně slávy. MoMA zařadila Buvola do své stálé kolekce pod výrobcem Fatra, Napajedla, Czechoslovakia. A v Napajedlech samotných dnes funguje stálá expozice „Hřiště hraček“, kterou navrhl syn designérky, výtvarník Petr Nikl.

Právě Nikl byl podle Fatry impulsem k obnovení výroby retro hraček. Kruh se uzavřel: hračky, které matka navrhla pro socialistickou továrnu, se vrátily na trh jako autorský design s rodokmenem.

Jak poznat originál a co s ním

Pokud máte doma kočku nebo buvola a chcete zjistit, co držíte v rukou, postup je přímočarý:

• Nafotit detaily — celek, značení (kroužkové „f“, patent, ventilek), stav harmoniky nebo svarů, oči.
• Ověřit originalitu — rodinný projekt Libuše Niklová výslovně nabízí pomoc s určením, zda jde o pravý kus.
• Porovnat s uzavřenými prodeji — na Aukru a Livebid jsou dohledatelné realizované ceny, ne jen vyvolávací.
• Zvolit prodejní kanál — běžné kusy na Aukro, zachovalé a doložené originály do aukčního domu s designovou sekcí.

U Kocoura je klíčové, zda píská a zda harmonika nepraská. U Buvola, zda drží vzduch. Zdánlivé maličkosti, které dělí stovky od tisíců.

Ne každý kus je poklad, ale některé ano

Podle nás je nejsilnější pointa tohoto příběhu jinde než v samotných cenách. Libuše Niklová navrhla hračku, která stála pár korun, ležela v každém druhém dětském pokoji a nikdo nad ní nepřemýšlel jako nad designem. Dnes tentýž předmět visí na stěně MoMA a zároveň se o něj soutěží v aukci. To je vzácná dvojí existence, kterou má v českém kontextu máloco.

Zlatý důl? Pro majitele zachovalého, značeného Kocoura z šedesátých let s původními malovanými očima rozhodně. Pro vlastníka oškubaného buvola bez ventilku spíš hezká vzpomínka. Rozdíl mezi nimi je přesně ten, který dělá sběratelství sběratelstvím: příběh a důkaz, že je pravdivý.