Harpuny vystřídal plastový odpad. Uvízlé velryby v Německu měly v žaludcích hroudy umělé hmoty

Třináctimetrová rybářská síť, plastový díl z motoru auta, zbytky kbelíku. To vše vytáhli veterináři ze žaludků vorvaňů, kteří v zimě 2016 uhynuli na severoněmeckém pobřeží.

Foto: Pixnio

Bylo to v lednu a únoru 2016, kdy se na pláže Šlesvicka-Holštýnska začala vyplavovat těla vorvaňů. Třináct kusů jen v tomto spolkovém státě, třicet v celém Severním moři, od Británie přes Nizozemsko a Francii až po Dánsko. Šlo o mladé samce, deset až patnáct let staré, vážící dvanáct až osmnáct tun. Zvířata, která měla před sebou ještě desítky let života. Když je veterináři z hannoverské Tierärztliche Hochschule otevřeli, čekali kalmáří zobáky a zbytky hlavonožců. Našli je, v jednom žaludku napočítali přes 21 000 zobáků olihní, což odpovídá zhruba 4,2 tunám živé kořisti. Jenže vedle přirozené potravy ležely kusy, které do oceánu nepatří.

Co přesně pitvy odhalily

U čtyř ze třinácti vorvaňů popsali vědci z hannoverské univerzity výrazné množství plastového odpadu. Největším nálezem byla ochranná síť z krabího rybolovu, třináct metrů dlouhá a 1,2 metru široká. Dále sedmdesáticentimetrový plastový kryt z motorového prostoru automobilu a ostré úlomky plastového kbelíku. TiHo Hannover přesný součet kilogramů neuvádí, mluví o „velkém množství“. Následná mezinárodní analýza celé severomořské epizody pak potvrdila přítomnost plastu u devíti z dvaceti sedmi vyšetřených jedinců.

A tady přichází klíčový paradox. Plast tyto vorvaně nezabil. Bezprostřední příčinou smrti bylo akutní srdečně-oběhové selhání po uvíznutí v mělkých vodách Waddenského moře. Jakmile odliv obnažil dno, vlastní hmotnost zvířat stlačila cévy, plíce a další orgány. Kolaps přišel rychle. Vědci ale zároveň upozornili, že nejvíce zatížená zvířata by kvůli plastu pravděpodobně později čelila vážným zdravotním problémům, od ucpání trávicího traktu přes falešný pocit nasycení až po pomalé hladovění.

Proč mladí samci zabloudili do pasti

Vorvaň obrovský patří do hlubokých oceánských vod. Severní moře s průměrnou hloubkou kolem devadesáti metrů je pro něj past, ne lovecký revír. Přesto hromadná uvíznutí v tomto regionu nejsou novinkou, na pobřeží jsou doložená od šestnáctého století a národní park Wattenmeer evidoval do roku 2016 patnáct velkých epizod. Ta z ledna a února 2016 ale byla podle studie publikované v PLOS ONE největší zaznamenanou úmrtnostní událostí vorvaňů v regionu.

Všichni zkoumaní jedinci byli subadultní samci. Právě tato věková skupina migruje v zimě severním Atlantikem a může omylem vplout do mělkého Severního moře, kde se echolokace zhoršuje a preferovaná kořist chybí. Analýza žaludků naznačila, že naposledy lovili nejspíš v norských vodách, nejméně 1 300 kilometrů od místa, kde uhynuli. Roli podmořského hluku od lodí nebo sonarů se nepodařilo potvrdit ani vyloučit; tým výslovně uvedl, že v Severním moři chybí účinný registr impulsního antropogenního hluku.

Od harpuny k souběhu moderních rizik

Komerční velrybářství, které v devatenáctém a dvacátém století decimovalo populace vorvaňů po celém světě, zastavilo moratorium Mezinárodní velrybářské komise platné od sezony 1985/1986. Přímý lov už dnes pro většinu populací nepředstavuje hlavní hrozbu. Jenže na jeho místo nastoupil balík rizik, která člověk rozprostřel po celé migrační trase: IWC dnes u vorvaně zdůrazňuje zapletení do rybářského vybavení, požití mořského odpadu a střety s loděmi.

Nejde tedy o jednu novou „harpunu“. Jde o souběh tlaků, z nichž žádný sám o sobě nemusí být fatální, ale dohromady proměňují oceán v prostředí, kde i zdravý mladý vorvaň nosí v žaludku plastovou síť.

Česká stopa přes Labe

Česká republika nemá mořské pobřeží, ale má Labe. Řeka pramení v Krkonoších a ústí u Cuxhavenu, nedaleko míst, kde vorvaně vyplavilo. Mezinárodní komise pro ochranu Labe sleduje odnos znečišťujících látek od pramene až po moře a přímo pracuje s profily určenými k odhadu zatížení mořského prostředí. Forenzní trasování konkrétního kusu českého plastu ke konkrétnímu vorvani neexistuje. Cesta ale prokazatelně existuje.

Česko přitom v posledních letech legislativně přitvrdilo. Od 1. října 2022 platí zákon o omezení dopadu vybraných plastových výrobků, který převádí evropskou směrnici o jednorázových plastech, zakazuje vybrané výrobky, omezuje spotřebu a zavádí nové povinnosti výrobců. Podle Evropské agentury pro životní prostředí dosáhla míra recyklace obalových odpadů v Česku v roce 2021 hodnoty 69 %, nad tehdejším odhadem unijního průměru 64 %. Čísla slušná, ale každý plastový kelímek, který unikne do kanalizace a pak do řeky, se stává potenciálním obsahem žaludku na druhém konci povodí.

Co funguje a co může udělat každý

V Evropě existují systémy, které odpad z moře reálně odstraňují. Program Fishing for Litter koordinovaný OSPARem motivuje rybáře, aby odpad vytažený v sítích přiváželi do přístavů místo jeho vracení zpět do moře. Ve Skotsku se do programu zapojilo přes 380 lodí a 20 přístavů; od roku 2004 sesbíraly více než 1 844 tun odpadu. Evropská komise k tomu přidává finanční podporu pro vyzvedávání ztraceného rybářského vybavení.

Pro jednotlivce platí čtyři věci, které nejsou prázdným gestem:

• Omezovat jednorázové plasty a přecházet na opakovaně použitelné alternativy.
• Nenechávat odpad uniknout do ulic, kanalizace a řek, až 95 % plastového znečištění oceánů podle WDC pochází z odpadků ve městech.
• Správně třídit, protože recyklovaný plast se nestane mořským odpadem.
• Zapojovat se do úklidů podél řek, v Česku právě tam začíná cesta do Severního moře.

Třináct vorvaňů na plážích Šlesvicka-Holštýnska nezabila rybářská síť v jejich žaludku. Zabila je mělká voda, ze které se nedokázali dostat. Ale ta síť tam byla, třináct metrů syntetického vlákna uvnitř zvířete, které se naposledy nadechlo volně někde u norského pobřeží.