Myslela jste si, že těhotenství končí porodem? Omyl. Partnerovy buňky ve vás žijí dál
Buňky vašeho dítěte mohou ve vašem těle přetrvávat desítky let po porodu, a nesou i geny jeho otce.
Obsah článku
V roce 2012 tým z Fred Hutchinson Cancer Research Center v Seattlu zkoumal mozky 59 zemřelých žen. U 37 z nich našli mužskou DNA. Nejstarší ženě bylo 94 let. Nikdo jí tu DNA neinjektoval, nepřenesla se při transfúzi ani při operaci. Nejpravděpodobnější vysvětlení? Těhotenství, které proběhlo před desítkami let. Porod ukončil graviditu klinicky, ale buněčný otisk zůstal. A právě tady začíná příběh, který česká poporodní péče zatím prakticky nezná.
Co přesně v těle matky zůstává
Hned na úvod je potřeba zpřesnit jednu věc: nejde doslova o „partnerovy buňky“. Přes placentu přecházejí buňky plodu, a protože dítě nese polovinu genetické informace od otce, nesou tyto buňky i paternální znaky, včetně chromozomu Y u mužského potomka. Právě díky chromozomu Y je vůbec možné je v ženském těle spolehlivě detekovat.
Odborně se jev nazývá fetální mikrochimérismus. Česká imunologička a reprodukční bioložka Ilona Hromadníková z Univerzity Karlovy ho v odborném textu popisuje takto: plod je pro matku „semi-allograft“, napůl vlastní, napůl cizí organismus. Transplacentární přenos buněk začíná už mezi 6. a 7. týdnem těhotenství a s jeho progresí narůstá. Vedle celých buněk se do mateřské krve uvolňuje i volná fetální DNA, která se dnes rutinně využívá v neinvazivní prenatální diagnostice.
Část těchto buněk po porodu zaniká. Část ne. V roce 1996 tým Diany Bianchi prokázal, že fetální progenitorové buňky přetrvávají v krvi matky až 27 let po porodu. Nejen v krvi, pozdější studie je našly v kostní dřeni, játrech, ledvinách, štítné žláze i v mozku.
Chrání, škodí, nebo jen přihlížejí?
Tady výzkum vstupuje na tenčí led. Odborná literatura pracuje se třemi rámci výkladu: fetální buňky v těle matky mohou tkáně poškozovat, mohou je naopak pomáhat opravovat, nebo mohou být biologicky neutrální, prostě tam jsou, aniž by cokoli zásadního způsobovaly.
Studie publikovaná v JAMA v roce 2004 popsala fetální buňky schopné diferenciace do různých buněčných linií v mateřských tkáních, což naznačuje možnou reparativní roli. Slovo „naznačuje“ je klíčové. Souhrnný článek v Obstetric Medicine z roku 2020 shrnuje stav poznání střízlivě: fetální mikrochimérismus je aktivní výzkumné pole s potenciálem pro nové biomarkery, nikoli zavedený diagnostický nebo terapeutický standard.
Na druhé straně stojí dlouhodobě zkoumaná asociace s autoimunitními onemocněními, zejména systémovou sklerodermií. Ženy touto nemocí trpí výrazně častěji než muži a někteří výzkumníci hledají souvislost právě v přítomnosti cizích buněk, které by mohly spouštět imunitní reakci. Jenže korelace není kauzalita, a mikrochimérismus se nachází i u zcela zdravých žen. Bezpečné shrnutí zní: efekt závisí na kontextu a není jednostranně dobrý ani špatný.
Císařský řez, potrat, počet dětí
Zajímavé je, že způsob porodu hraje roli. Prospektivní kohortová studie publikovaná v BJOG zjistila, že po císařském řezu je fetální mikrochimérismus detekovatelný u 58,3 % žen, zatímco po vaginálním porodu jen u 16,7 %. Chirurgický zásah do placenty zřejmě uvolňuje do oběhu více buněk najednou.
A co potrat? I po spontánním či umělém ukončení těhotenství dochází k fetomaternálnímu přenosu. Buněčný otisk tedy nezanechává jen donošené těhotenství, stačí i to, které skončilo v prvním trimestru.
Důležitá nuance: klasické studie detekují hlavně mikrochimérismus mužského původu, protože chromozom Y je v ženském těle jednoznačný marker. Buňky po těhotenství s dcerou v těle matky pravděpodobně přetrvávají také, jen se mnohem hůř prokazují. Skutečný rozsah jevu je tedy nejspíš větší, než ukazují dosavadní čísla.
Proč o tom české ženy nevědí
Fetální mikrochimérismus není žádná novinka. První popis fetálních buněk v mateřském oběhu se v literatuře váže k roku 1893. Skutečný rozmach výzkumu přišel v 90. letech s rozvojem metod PCR. V Česku se tématem zabývají týmy na Univerzitě Karlově a ve Fakultní nemocnici Královské Vinohrady, Hromadníková a kolegové publikovali práci o fetálních mikrochimérických buňkách v endometriálních tkáních v recenzovaném časopise DNA and Cell Biology.
Přesto se nám nepodařilo dohledat žádný český pacientský materiál ani poporodní edukační standard, který by fetální mikrochimérismus zmiňoval jako běžné téma. Pro většinu českých žen jde o informaci, na kterou narazí spíš v popularizačním článku než v ordinaci gynekologa.
Co si z toho odnést
Kvůli fetálnímu mikrochimérismu nemusíte měnit nic na svém chování po porodu ani informovat lékaře před operací, žádné takové doporučení neexistuje. Jev je fyziologický, běžný a sám o sobě není diagnózou.
Porod je konec gravidity. Není to nutně konec všech biologických stop těhotenství. V těle ženy, která byla těhotná, mohou ještě desítky let přebývat buňky nesoucí genetický otisk jejího dítěte, a tím i jeho otce. Medicína tento otisk teprve mapuje. Ale že existuje, o tom už pochyb není.