Vypustíme oceán do pouště? Šílený plán vědců může zastavit stoupání hladiny moří

Pustit oceán do pouště a ubrat tak pár milimetrů globální hladině — fyzikálně to funguje, prakticky je to jiný příběh.

Foto: Pixabay

Před necelými šesti miliony let se Středozemní moře téměř odpařilo. Gibraltarská úžina se uzavřela, voda ustoupila o stovky metrů a na dně zůstaly kilometry silných vrstev soli. Takzvaná messinská salinitní krize ukázala, co dokáže uzavřená pánev a slunce. Dnes se někteří inženýři ptají obráceně: co kdyby se mořská voda záměrně vpustila do suchých depresí na pevnině a oceán se tím odlehčil? Princip je elegantní. Ale mezi elegancí a realizací leží ekologie, geopolitika a miliardy dolarů.

Jak by to mělo fungovat

Mechanismus je čistě objemový. Na Zemi existují prolákliny, jejichž dno leží desítky až stovky metrů pod hladinou moře. Stačí vykopat kanál nebo prorazit tunel, gravitace udělá zbytek — voda steče dolů a vytvoří nové vnitrozemské jezero. Protože v pouštním klimatu je odpar obrovský, jezero by se bez průběžného doplňování rychle zmenšovalo, takže by fungovalo jako trvalý „odtok“ z oceánu.

V debatě se opakují dva kandidáti:

• Katarská proláklina v egyptské Západní poušti — dno až 133 metrů pod mořem, rozloha přes 19 000 km², vzdálenost od Středozemního moře zhruba 56 km.
• Mrtvé moře — existující hypersalinní jezero, jehož hladina klesá tempem přes metr ročně, s úvahami o propojení s Rudým mořem kanálem dlouhým přes 180 km.

V obou případech se počítalo i s vedlejšími přínosy: výroba elektřiny z převýšení, napojení na odsolovací stanice, lokální změna mikroklimatu.

Kolik milimetrů to skutečně ubere

Tady začíná střízlivění. IPCC v šesté hodnotící zprávě počítá do konce století s růstem globální hladiny moří v řádu desítek centimetrů až kolem jednoho metru, a to podle emisního scénáře. Příčiny jsou dvě: tání pevninského ledu a teplotní roztažnost oceánu. Ani jedna z nich by zaplavení deprese neodstranilo.

Katarská proláklina pojme při maximálním zaplnění řádově stovky kubických kilometrů vody. Oceán má objem asi 1,335 miliardy km³. I kdyby se proláklina naplnila celá, globální hladina by klesla jen o zlomek milimetru. Při průběžném odparu a doplňování by efekt mohl být o něco větší v čase, ale stále jde o jednotky milimetrů — doplňkovou brzdu, nikoli řešení.

Nejpřesnější formulace je podle nás tato: řízené zaplavení depresí dokáže zpomalit růst hladiny moří v řádu procent, ne ho zastavit.

Proč se z nápadu nikdy nestal plán

Myšlenku zaplavit Katarskou proláklinu poprvé výslovně rozpracoval britský geograf John Ball v publikaci z roku 1933, tehdy primárně kvůli výrobě energie. Od té doby uplynulo devadesát let a kanál stále neexistuje. Důvody jsou předvídatelné:

• Ekologie. Studie z roku 2019 varuje před ztrátou pouštních stanovišť, ohrožením migračních koridorů ptáků, salinizací podzemních vod a nástupem sinic v novém jezeře. Nejde o vytvoření „nového Středomoří“, ale hypersalinní laguny s nejistou biologickou hodnotou.
• Náklady. Kanál dlouhý desítky kilometrů pouští, infrastruktura pro řízení průtoku, monitoring — odhady se pohybují v miliardách dolarů bez jasné návratnosti.
• Politika. U Mrtvého moře je situace ještě složitější. Trilaterální projekt Red Sea–Dead Sea Water Conveyance procházel roky studiemi pod záštitou Světové banky, ale nakonec se rozplynul v kombinaci nákladů, environmentálních nejistot a izraelsko-jordánsko-palestinských vztahů. Jordánsko mezitím přešlo k vlastnímu projektu Akaba–Ammán, zaměřenému na odsolování a pitnou vodu; financování schválila AIIB v březnu 2026.

Co to znamená pro Evropu a Česko

Vzestup hladiny moří není abstrakce ani pro vnitrozemský stát. Středomořské pobřeží obývá přes 150 milionů lidí, v turistické sezoně se počet zdvojnásobuje. Funguje zde více než 450 přístavů zajišťujících zhruba 30 % světového námořního obchodu. Podle Evropské agentury pro životní prostředí by byly bez lepší ochrany historické „stoleté“ pobřežní záplavy do poloviny století na řadě středomořských i atlantických pobřeží výrazně častější. Pro české turisty, exportéry i pojišťovny je to relevantní číslo.

Přímý český výzkum zaměřený na zaplavování depresí jsme v otevřených zdrojích nedohledali. Téma se u nás objevuje spíš jako kuriozita v širší debatě o klimatické adaptaci než jako domácí inženýrský program.

Fyzika versus realita

Messinská salinitní krize trvala stovky tisíc let a zasáhla celý středomořský systém. Dnešní návrhy pracují s jednou pánví a horizontem desetiletí. Rozdíl v měřítku je řádový, a právě ten ukazuje, proč analogie s miocénem funguje jako inspirace, ne jako návod.

Řízené zaplavení depresí není sci-fi ani klimatický gamechanger. Je to ukázka toho, jak rychle u megaprojektů narazí čistá fyzika na ekologii, finance a politiku, a proč se svět zatím soustředí na snižování emisí, ne na přelévání oceánu do pouště.