Ve dne elegantní dáma, v noci vražedný stroj. Skutečný příběh nejděsivější špionky historie, která likvidovala nacisty holýma rukama
Gestapo na ni vypsalo odměnu pět milionů franků. Nikdy ji nedopadlo. Nancy Wakeová přežila válku, její manžel ne.
Obsah článku
Vídeň, počátek třicátých let. Mladá australská novinářka sleduje, jak nacistické bandy vlečou Židy ulicemi. Ten obraz ji změní. Z Nancy Grace Augusty Wakeové, narozené roku 1912 ve Wellingtonu a vyrůstající v Sydney, se během příštích deseti let stane kurýrka francouzského odboje, agentka britské tajné služby a velitelka partyzánských operací v srdci okupované Francie. Gestapo jí přezdívalo White Mouse, tedy Bílá myš, protože jim pokaždé proklouzla mezi prsty. Její příběh vypadá jako filmový scénář. Většina z něj je přitom doložená v britských i australských státních archivech.
Od šampaňského v Marseille k únikové síti
Koncem třicátých let žila Wakeová životem, který by záviděla většina Evropanek. Provdala se za bohatého francouzského průmyslníka Henriho Fioccu, bydleli v Marseille a pohybovali se ve společnosti. Dobré oblečení, sebejistota, plynulá francouzština, to všechno se brzy proměnilo v dokonalý kryt.
Po pádu Francie v roce 1940 se Nancy přihlásila nejprve do ambulanční služby. Záhy ale začala pracovat pro únikovou síť Pat O’Leary, která pomáhala spojeneckým vojákům a pronásledovaným uprchlíkům dostat se z okupovaného území. Převážela zprávy, dokumenty, lidi. Využívala svůj vzhled i společenské postavení: na německých kontrolních stanovištích hrála roli bezstarostné manželky průmyslníka. Někdy flirtovala. Vždycky prošla.
Gestapo ale nebylo slepé. Postupně si spojilo stopy a na Wakeovou vydalo zatykač. Šestkrát se pokusila uprchnout z Francie, než se jí to konečně podařilo, přes Pyreneje do Španělska a odtud do Británie. Henri Fiocca zůstal. Po jejím odchodu ho gestapo zatklo, mučilo a zabilo. Nancy se to dozvěděla až po válce.
Výcvik, který z novinářky udělal zbraň
V Londýně se Wakeová pokusila nabídnout své služby Svobodným Francouzům. Odmítli ji. Britská Special Operations Executive, tajná organizace Churchillova ministerstva pro „nekonvenční válku“, byla méně vybíravá. Po bezpečnostní prověrce MI5 a doporučení Iana Garrowa z prosince 1943 nastoupila výcvik.
SOE učila své agenty věci, které se v žádné armádní příručce nenašly: šifrování, sabotáž, práci s výbušninami, tichý boj zblízka. Wakeová patřila mezi pouhých 39 žen, které SOE do pole vyslala. Krycí jméno dostala Hélène.
V noci z 29. na 30. dubna 1944, pět týdnů před vyloděním v Normandii, seskočila padákem zpět do Francie jako členka týmu Freelance sekce F SOE. Cílem byla Auvergne, hornatý kraj ve středu země, kde operovaly oddíly Maquis, francouzských partyzánů.
Bílá myš v Auvergne
Práce v terénu neměla nic společného s elegancí marseillských salónů. Wakeová organizovala noční shozy zbraní, koordinovala rádiové spojení s Londýnem, zajišťovala výcvik a vyzbrojování partyzánských skupin. Podle australských archivních materiálů při jedné sabotážní akci zabila německého strážného dřív, než stihl vyhlásit poplach, technikou tichého zabíjení, kterou se naučila v SOE. V pozdějších rozhovorech popisovala i další podobné situace, byť ty stojí hlavně na jejím vlastním svědectví, ne na válečných dokumentech.
Její síla nespočívala v tom, že by byla výjimečně brutální. Děsivá byla pro gestapo proto, že dovedla spojit dvě zdánlivě nesouvisející role do jedné válečné dráhy: společenský kryt kultivované ženy a reálnou bojovou efektivitu vycvičené agentky. Mimořádně vysoká odměna pět milionů franků, kterou na ni nacisté vypsali, nebyla jen číslo, byl to příznak frustrace z nepřítele, kterého nedokázali identifikovat, natož chytit.
Legenda a její stíny
Wakeová válku přežila. Jiné agentky SOE takové štěstí neměly. Violette Szabóová, další ikona francouzské sekce, byla při druhé misi v červnu 1944 dopadena a po věznění popravena v Ravensbrücku. Szabóová vstoupila do kolektivní paměti jako mučednice. Wakeová jako přeživší bojovnice, což je paradoxně těžší pozice pro budování legendy.
Část nejbarvitějších epizod z Nancyina života známe z její pozdní autobiografie The White Mouse a z rozhovorů, které dávala až desítky let po válce. Akademická literatura upozorňuje, že hranice mezi archivně pevným příběhem a pozdějším sebevýkladem je u Wakeové tenčí, než by se mohlo zdát. To její zásluhy nezmenšuje, jen připomíná, že i hrdinové si svůj příběh časem přepisují.
Co přišlo po válce
Austrálie svou nejslavnější válečnou hrdinku oficiálně ocenila až v roce 2004. Do té doby Wakeová třikrát neúspěšně kandidovala do australského parlamentu. Válečná legenda se automaticky nepřeměnila v politickou kariéru.
Nancy Wakeová zemřela 7. srpna 2011 v Londýně ve věku 98 let. Její popel byl podle jejího přání rozptýlen v horách Auvergne, tam, kde kdysi v noci skákala z letadla do tmy, aby pomohla osvobodit zemi, která nebyla její.