Růžová víla z hlubin země: Zvíře, které mělo být dávno vyhynulé, se nečekaně vrátilo

Strážkyně argentinské rezervace narazily na tvora, kterého věda v tamní krajině roky marně hledala, nejmenšího pásovce planety, dlouhého sotva jako dlaň dospělého muže.

Foto: Animalia

Dvanáctého září 2016 zaznamenaly terénní pracovnice v biosférické rezervaci Ñacuñán v provincii Mendoza jednoho živého pichiciega menšího. Byl to první publikovaný nález v chráněném území po dekádě ticha. Pak zase nic. Až letos, 27. února 2026, oznámil argentinský CONICET další potvrzený záznam: strážkyně Ángela Begarie a María Victoria Aguirre zdokumentovaly dalšího jedince. U druhu, o kterém neexistují data o velikosti populace ani jejím trendu, má i jediné spolehlivé pozorování váhu, jakou u běžnějších savců nese celá monitorovací série.

Tvor, který žije pod zemí a umírá ze stresu

Pichiciego menor (Chlamyphorus truncatus) měří od hlavy k bázi ocasu pouhých 11 až 15 centimetrů a váží kolem sta gramů. Na zádech nese růžový krunýř, odtud anglická přezdívka „pink fairy armadillo“, a tělo kryje bílé hedvábné osrstění. Silné drápy jsou stavěné k hrabání, protože prakticky celý život tráví pod povrchem písčitých půd argentinského ekosystému Monte. Nad zem vylézá jen v noci, krátce a nerad.

Právě tato biologie z něj dělá noční můru pro terénní biology. CONICET ho označuje za druh „mimořádně obtížně studovatelný“ kvůli podzemnímu a nočnímu životu. Případová studie z roku 2011, která sledovala jednoho jedince v kontrolovaných podmínkách, ukázala extrémní citlivost na stres a změny prostředí: zvíře uhynulo po zhruba osmi měsících péče. Většina nelegálně odebraných pichiciegů podle argentinské červené listiny savců nepřežije ani osm dnů.

Ani vyhynulý, ani v bezpečí

Označení „mělo být dávno vyhynulé“ je publicistická zkratka, ale opírá se o reálný problém. Pichiciego nikdy nebyl oficiálně prohlášen za vyhynulého, nikdo však nedokáže říct, kolik jich vlastně žije. IUCN ho v roce 1996 vedla jako ohroženého (EN), v roce 2006 přeřadila na téměř ohroženého (NT) a od roku 2008 ho klasifikuje jako druh s nedostatkem dat (Data Deficient). Ne proto, že by se mu dařilo lépe, ale proto, že věda nemá čísla.

Argentinská SAREM situaci popisuje jednoznačně: terénní pozorování jsou „ojedinělá, náhodná a méně častá než před dekádami.“ Odborná syntéza z roku 2011 identifikovala v celém známém areálu druhu pouhých 12 lokalit s opakovanými nálezy. Pro samotnou rezervaci Ñacuñán, 12 600 hektarů suchého lesa a písečných dun asi 180 km jihovýchodně od Mendozy, existuje šest záznamů z období 1980–2006, pak publikovaný nález z roku 2016 a nyní ten letošní.

Jeden pásovec jako barometr krajiny

Specialistka na pásovce Mariella Superina z CONICET a koordinátor rezervace Pablo Cuello se shodují: nový záznam je „konkrétní signál, že ekosystém funguje.“ Pichiciego potřebuje měkké písčité půdy, nenarušenou vegetaci a klid. Když se objeví, znamená to, že stanoviště si drží kvalitu potřebnou pro jednoho z nejnáročnějších savců kontinentu.

Zároveň ale nejde o důkaz populační obnovy. Hrozby přetrvávají i uvnitř chráněného území:

• Ztráta a fragmentace stanoviště — zemědělství a pastva degradují písčité půdy v širším okolí.
• Predace domácími zvířaty — psi a kočky patří mezi hlavní zabijáky druhu.
• Ilegální odchyt — pichiciego je pro svůj vzhled žádaný jako „mazlíček“, přestože v zajetí prakticky nepřežívá.
• Terénní vozidla — jízda čtyřkolek a SUV v dunách ničí strukturu půdy, do které si zvíře hrabe nory.

V Mendoze je pichiciego chráněn jako Monumento Natural Provincial a úřady při každém nálezu apelují na veřejnost: nedotýkat se, neodnášet, okamžitě hlásit.

Česká paralela: kočka, která se vrátila z neviditelnosti

Příběh zvířete, které „zmizelo“ a po letech se vrátilo do zorného pole vědy, není výhradně argentinský. V Česku hraje podobnou roli kočka divoká, druh dlouho považovaný za u nás vyhynulý, jehož návrat v Lužických horách potvrdily fotopasti i genetické analýzy Ústavu biologie obratlovců Akademie věd. V roce 2025 tam byla doložena i úspěšně vyvedená koťata. Evropská komise mluví o „pozoruhodném návratu“ velkých šelem napříč kontinentem po absenci trvající desítky let.

Rozdíl je v míře nejistoty. U vlka nebo rysa dnes existují populační odhady, migrační koridory, genetické databáze. U pichiciega menšího nemá věda ani hrubý odhad počtu jedinců. Každý zdokumentovaný výskyt proto funguje jako jednotlivý pixel v obraze, který zatím zůstává téměř celý černý.

Někde pod písčitými dunami provincie Mendoza žije zvíře velikosti hrsti, růžové a hedvábně bílé, které se vědě ukazuje jednou za dekádu, a pokaždé tím říká víc, než by čekal kdokoli, kdo ho nikdy neviděl.