Armáda v sárí: Tisíce žen vyrazily do boje za čápa, kterého zbytek světa dávno odepsal

Za necelých dvacet let se podařilo bioložce Purnimě Devi Barman přepsat osud tvora, který byl dříve považován za odporného „mrchožrouta“.

Foto: Flickr

Když v roce 2007 spadlo před očima mladé bioložky Purnimy Devi Barman hnízdo s mláďaty marabu indického ze stromu v jedné ásámské vesnici, nikdo z místních ani nehnul brvou. Tento pták byl pro vesničany synonymem smůly, zápachu a nemocí. Lidé běžně káceli stromy, na nichž hnízdil, a jeho přítomnost na střeše domu považovali za zlé znamení. Barman tehdy stála na samém začátku cesty, která z ní později udělala laureátku ceny UNEP Champions of the Earth a vůdkyni hnutí, které dnes sdružuje kolem dvaceti tisíc žen.

Pták, o kterého nikdo nestál

Marabu indický (Leptoptilos dubius) nepatří mezi zvířata, která by si snadno získala lidské sympatie. Měří přes metr, má holou hlavu, masitý krční vak a živí se mršinami či odpadky na skládkách. Vesničané v něm viděli jen škůdce a přenašeče chorob. Přitom právě tato vlastnost – schopnost likvidovat rozkládající se organickou hmotu – z něj činí klíčový článek lokálního ekosystému. Recykluje živiny a přirozeně omezuje šíření škůdců. Na začátku tisíciletí však patřil k nejohroženějším ptákům světa. V hlavních ásámských hnízdních koloniích tehdy ornitologové napočítali pouhých 28 hnízd.

Klasická ochrana přírody zde navíc narážela na slepou uličku. Marabu totiž nehnízdí v odlehlých rezervacích, ale na vysokých stromech uprostřed hustě obydlených vesnic, přímo na soukromých pozemcích. Bez souhlasu a pomoci místních lidí by nezmohli nic ani strážci parku, ani ty nejpřísnější zákony.

Armáda sester zastala víc než úředníci

Barman rychle pochopila, že biologickými argumenty vesnici nepřesvědčí. Místo na úřady se proto obrátila přímo na ženy. V patriarchální společnosti venkovského Ásámu sice ženy neměly rozhodující slovo ve veřejném životě, ale uvnitř domácností to byly právě ony, kdo určoval chod na dvorcích, a tedy i osud stromů s hnízdy. Začala obcházet dům od domu, společně s nimi vařila, zpívala a vyprávěla příběhy. Tak vznikla „Hargila Army“, tedy armáda hargil (podle místního názvu pro marabu).

Její metoda nespočívala v odborných přednáškách, ale v „kulturním překladu“. Ochranu ptactva propojila s každodenním životem:

• Mateřství jako společné pouto: „I naše děti dělají nepořádek,“ vysvětlovala ženám. Spadlá mláďata se tak přestala ignorovat a začala se zachraňovat. Pro vylíhlé ptáčky dnes ženy pořádají slavnosti podobné těm lidským.
• Rituály a tradice: Motiv hargily pronikl do místních písní a festivalů. Z posla smůly se stal symbol sounáležitosti.
• Živobytí a hrdost: Ženy začaly na tkalcovských stavech vyrábět oděvy a šátky s motivy marabu. Výnosy z prodeje jdou přímo jim, takže se z ochrany přírody stal vítaný zdroj příjmů.

Naše redakce zaregistrovala, že tento přístup přinesl nevídané výsledky. Zatímco v roce 2022 uváděla organizace UNEP deset tisíc zapojených žen, počátkem roku 2026 už hnutí mluví o dvojnásobném počtu.

Získaná čísla úspěch jednoznačně potvrzují

Kulturní proměna by byla krásným příběhem i sama o sobě, ale podstatná jsou tvrdá data. V klíčových vesnicích vzrostl počet hnízd z původních 28 na více než 200. Celková populace marabu v Ásámu nyní přesahuje 1 800 jedinců. V roce 2023 navíc organizace BirdLife International oficiálně přeřadila tento druh do nižší kategorie ohrožení, přičemž výslovně vyzdvihla roli místních komunitních snah.

Naše redakce připomíná, že podobné úspěchy, i když na jiné bázi, hlásí i další regiony. V indickém Biháru vzrostla populace z 78 ptáků v roce 2006 na více než 600 v poslední sezoně. V Kambodži zase díky úsilí WCS vzrostl počet hnízdících párů na čtyřnásobek. Ásám však zůstává unikátní tím, že ochranu táhne komunita žen „zespoda“, nikoliv státní aparát. Barman navíc od roku 2017 úspěšně testuje umělé bambusové platformy pro hnízdění, na kterých se již vylíhla první mláďata.

Až za hranice Indie

Princip Hargila Army je univerzální. Ochrana přírody funguje nejlépe tehdy, když se z přítěže stane součást místní identity. V Evropě to vidíme například v Itálii při soužití s medvědy nebo v Rumunsku, kde se komunity připravují na návrat zubrů, a propojují ochranu s turismem. V Česku je nejbližší paralelou program na záchranu sysla obecného, jehož populace díky spolupráci s obcemi a vinaři vzrostla z 3 600 na zhruba 6 000 jedinců.

V Ásámu se však odešlo ještě dál. Nezměnil se jen počet ptáků, ale celá společenská smlouva. Z „odpadu na střeše“ se stal symbol hrdosti a z dříve neviditelných žen se staly respektované ochránkyně přírody. Plány Purnimy Barman, podpořené prestižní cenou Whitley Gold Award z roku 2024, nyní míří k ambicióznímu cíli: dosáhnout populace pěti tisíc ptáků do roku 2030. O úspěchu však opět nebudou rozhodovat úředníci, ale ženy ve vesnických domácnostech.