Zatčen 65 let po své smrti! Bizarní konec psance Elmera, který strašil návštěvníky v Long Beach

Štáb sahal na rekvizitu v kalifornském domě hrůzy. Pak se utrhla paže a zpod barvy vykoukla kost. Nejhorší ale nebyl samotný nález.

Foto: w.kleinmann/Pixino

Ten šílený příběh je skutečný, jen ne tak, jak zní. V redakci VědaŽivě jsem dohledala, že 8. prosince 1976 štáb seriálu The Six Million Dollar Man v Nu Pike v Long Beach narazil ve funhousu, tedy domě hrůzy, na skutečné lidské ostatky, ne na internetovou legendu, jak zachycuje Michigan Daily.

Skutečná hrůza začala až ve chvíli, kdy rekvizita nebyla rekvizita

Pak přišel moment, který titulky milují právem. Když filmaři pohnuli provazem u zavěšené „figuríny“, paže se utrhla a odkryla lidskou kost. Historická rekonstrukce HISTORY i dobový tisk se shodují, že štáb manipuloval s domnělou rekvizitou, ne s člověkem, a právě mechanické poškození odhalilo pravdu.

Filmaři nezranili živého člověka. Koroner později určil, že šlo o Elmera McCurdyho, mrtvého už od 7. října 1911. Byly to mumifikované ostatky, tedy lidské tělo zachované tak, že po letech nevypadalo jako běžná mrtvola.

A tím se celý šok obrací: děs neleží v utržené ruce, ale v tom, že skutečné tělo celé roky nikomu nepřišlo podezřelé.

Právě to dělá druhou část příběhu horší než první. V domě hrůzy měl strach fungovat jako bezpečná kulisa, jenže tahle kulisa svítila fluorescenční červení. AP citovaná Michigan Daily i pozdější rekonstrukce SFGATE popisují, že tělo někdo natřel načervenalou barvou, aby ve tmě působilo efektněji. VědaŽivě tak při ověřování narazilo na detail, který zní skoro příliš cynicky na to, aby byl pravdivý.

Z nevyzvednutého těla se stal výnosný exponát

Začalo to přitom mnohem prozaičtěji. Po McCurdyho smrti zůstalo tělo v pohřebním ústavu nevyzvednuté. Silné arsenové balzamování, tedy chemické ošetření těla zpomalující rozklad, ho zachovalo natolik, že z něj pohřebník udělal placenou atrakci za pět centů, jak uvádí HISTORY.

Pak do příběhu vstoupil byznys. V roce 1916 si tělo vyzvedli muži, kteří se vydávali za McCurdyho bratry, jenže podle HISTORY a SFGATE šlo ve skutečnosti o lidi z prostředí putovních show. Tím se z mrtvého stal produkt. Sideshow atrakce, tedy pouťová podívaná stavěná na bizarnosti a šoku, si ho převzala bez odporu i bez důstojnosti.

Odtud už tělo putovalo dál jako kus inventáře. Zdroje zmiňují karnevaly, Sonneyho Museum of Crime, pozdější prodej do Hollywood Wax Museum a nakonec cestu přes další voskové muzeum až do The Pike, respektive Nu Pike v Long Beach.

SFGATE upozorňuje, že některé mezikroky skládají historici i ze vzpomínek lidí ze showbyznysu, ale hlavní zastávky drží pohromadě překvapivě pevně. VědaŽivě v tom vidí jednoduchý vzorec: stačila cedule „výstava“ a člověk zmizel pod nánosem kulis.

Když je jasné, jak se tělo dostalo mezi rekvizity, zbývá poslední otázka. Kdo vlastně celé ty roky visel v Nu Pike a co přesně forenzní práce našla, když atrakci konečně zbavila barvy i legend?

O jménu rozhodly stopy, ne legenda

Rozhodující nebyla senzace, ale detail. Koroner pracoval se stopami po střelném zranění, s lístky nalezenými v ústech a také s mincí z roku 1924, jak shrnují Los Angeles Times a WBAA.

Právě tyhle stopy vrátily „atrakci“ jméno Elmer McCurdy. VědaŽivě při čtení těch záznamů naráží na zvláštní obrat: čím přesnější jsou nálezy, tím méně zůstává z lunaparkové historky a tím víc vystoupí konkrétní člověk.

Ten člověk navíc zaživa nepatřil mezi velké legendy Divokého západu. Jeho poslední známá kořist činila jen 46 dolarů a alkohol, jak uvádějí HISTORY i Los Angeles Times. Přesto získal po smrti podivnější „slávu“ než za života: desítky let ho lidé obcházeli, prodávali a věšeli do kulis, aniž by řešili, kde končí atrakce a začíná lidské tělo.

Pohřeb přišel až po desítkách let

Normální konec přišel až 22. dubna 1977 v Guthrie, kde McCurdyho konečně pohřbili, jak dokládá Oklahoma Historical Society a přehled hřbitova Summit View Cemetery.

Boot Hill, kde leží, označuje část hřbitova spojovanou s pistolníky a psanci starého Západu.

Jenže tohle není hlavně příběh o psanci. Je to příběh o době, která dokázala z člověka udělat exponát tak snadno, že skutečná hrůza nezačíná v domě hrůzy, ale v okamžiku, kdy ji přestaneme poznávat.