Jako ze severských končin. Češi mají Norsko hned pod nosem a mnohdy o tom vůbec nevědí
Je to kouzelné místo, kde se budete cítit jako v severské divočině, přitom ho máte téměř za rohem.
Obsah článku
Úzká, tajemná a neskutečně působivá. Že přeháníme? Že něco takového v Česku prostě neexistuje? Dovolte nám vyvést vás z omylu a představit vám Edmundovu soutěsku v Hřensku. Velmi ráda vám dokáže, že za velkým dobrodružstvím opravdu nemusíte nikam daleko. Stačí nasednout na lodičku a nechat se unášet krajinou, která připomíná spíš Norsko než sever Čech.
Jen na lodičce: zážitek, který jinde nezažijete
Co dělá soutěsku tak výjimečnou? Podle redakce VědaŽivě je to především způsob, jakým se jí prochází. Tedy vlastně neprochází, abychom byli přesní. Celý úsek totiž absolvujete na lodičce po řece Kamenici.
Je to až geniálně jednoduché. Usadíte se, převozník vás odrazí od břehu a pomalu vplouváte mezi skalní stěny, které se nad vámi tyčí jako obrovské zdi. A dojde i na klaustrofobické pocity, protože místy je soutěska tak úzká, že si říkáte, jestli se sem ta loďka vůbec vejde.
A právě tady přichází na řadu typický místní kolorit. Převozníci se při tom každodenním pendlování tak trochu nudí a proto bývají nejen kormidelníci, ale i vypravěči. Dozvíte se spoustu zajímavostí, občas padne i nějaký ten vtípek, a celá plavba získá najednou úplně jinou atmosféru. Je jim úplně všechno nevěříte. Povídačky o vodnících jsou sice fajn, ale vydrží tak nanejvýš malé děti.
Příroda, která si dělá, co chce
Ale když se pořádně rozhlédnete, překvapí vás další zajímavost. V soutěsce totiž rostou rostliny, které byste čekali spíš někde vysoko v horách. A není to žádná náhoda. Pokud jste si zapomněli přibalit svetr, pochopíte – u dna soutěsky se drží studený vzduch, který tady vytváří specifické mikroklima.
Díky tomu se tu daří chladnomilným druhům, které jinde v nížinách prostě nemají šanci. Tady je ale žádné sluníčko grilovat nebude. A když budete mít štěstí, můžete zahlédnout i vzácné živočichy. Třeba ledňáčka říčního, vydru nebo čápa černého.
Dřív šlo spíš o nepříjemný problém než o atrakci
A ještě jednu zajímavost pro vás máme. Dnes sem míří tisíce turistů, ale kdysi to bylo úplně jinak. Soutěsky byly totiž pro místní spíš překážkou než atrakcí. Špatně se tu procházelo – o přepravě dřeva a dalších materiálů ani nemluvě. Zlom přišel až na konci 19. století, kdy se do úprav pustil kníže Edmund Clary-Aldringen, po němž nese celá soutěska své jméno. Nechal vybudovat stezky, lávky a zpřístupnil místo turistům. A z jeho odkazu tak vlastně těžíme dodnes.