Až do konce 20. století fungovaly prádelny vedené řádovými sestrami. Za jejich zdmi ale probíhalo věznění a mučení žen, které měly být nebezpečné pro celou společnost.
V polovině 18. století vznikl v Irsku první institut s cílem „trestat padlé ženy“. Magdaleniny prádelny či také azylové domy byly založeny v Dublinu protestantskou církví. Hlavním uváděným cílem bylo potlačení prostituce. Nejdříve se dobrovolně přihlašovaly těhotné mimo svazek manželský. Záhy sem však rodiče začali vysílat i dcery, které bojovaly s nechtěným jiným stavem. Ty se snažily skrýt a vyhnout se značnému veřejnému opovržení.
Oficiální verze a realita uvnitř
Podle oficiální koncepce se tu takto stižené ženy mohly vyučit řemeslu a prací pak přispět na provoz ústavu. Myšlenku podpořila církev protestantská i katolická a ústavy se následně rozšířily. Pečovala o ně však téměř výhradně církev. Přicházelo sem i více žen, jejich tresty byly delší a brutálnější. Objevily se i ženy znásilněné a prakticky všechny se sexuálním životem mimo manželství. Poté však i ty příliš krásné, svůdné nebo často flirtující.
Regulace pohlavního styku byla v Irsku klíčovým tématem. Podle církve bylo totiž dítě mimo manželství tou největší hanbou. Prakticky tedy nebylo nutné nic spáchat, aby se kterákoli žena ocitla v těchto prádelnách. Stačilo podezření na příliš koketní chování. Uvnitř se pak mohly „vykoupit“ šitím, praním, žehlením či vyšíváním. Prádlo přicházelo od lidí, z nemocnic, náboženských institucí, škol, věznic nebo státních orgánů či armády.
Ponížení na denním pořádku
Jakmile se instituce začala odklánět od svého původního účelu, začaly být poměry uvnitř totožné s věznicí. K přísnému řádu patřilo nutné mlčení, oholení vlasů, nová jména a uniformy. Ženy mohly sotva jíst a fyzické týrání bylo zcela běžné. Návštěvy byly vyloučeny nebo byly jen velmi omezené, jeptišky dohlížely naprosto na všechno. Okna měla mříže a kolem bylo mnoho rozbitého skla. Kterákoli žena něco porušila, putovala na samotku, uprchlice vracela irská policie. Přeživší zmiňovaly neustálý dohled, fyzické i psychické týrání.
Nedostalo se jim žádného slibovaného vzdělání, jen těžké manuální práce. Když byly pak po čase propuštěny, nemohly se prakticky vůbec začlenit opět do společnosti. Většina svědectví byla ovšem ignorována a přeživší ženy se cítily velmi zahanbené. Mnoho z nich také všechny vzpomínky potlačilo. Od roku 1837 provozovaly v irském Dannybrooku prádelnu sestry Panny Marie Milosrdné.
Odkrytí neznámých ostatků
V roce 1992 došlo k dělení pozemků, které zahrnovaly i hřbitov Magdalénské prádelny. Po schválení přesunu ostatků byly objeveny pozůstatky 133 neznámých žen. Jakmile se zpráva rozšířila, začaly se ozývat ženy dříve vězněné v podobných prádelnách. Veřejnost byla pobouřena, hlavně kvůli tomu, že nelidské instituce podporoval přímo irský stát. Některé osoby – sirotci, oběti znásilnění nebo zneužití – zde strávily prakticky celý svůj život.
Podobné ústavy se zachovaly pro ženy těhotné mimo manželství. Po porodu tu musely pracovat, děti jim byly odebrány a adoptovány jinými rodinami. Jedním z nich byl Bon Secours Mother and Baby Home. V roce 2014 tu byly na skládce odpadních vod nalezeny ostatky téměř 800 miminek. Podle zpráv zemřelo v této a dalších institucích po celém Irsku v letech 1922–1998 na 9 000 dětí. Počet vězněných žen se odhaduje na 30 000.