Proč nemáme žádné vzpomínky na věci, které se staly do 3 let našeho života

Většina dospělých lidí nemá vzpomínky na nic z doby před 2. – 3. rokem svého života, říká vědkyně Vanessa LoBue Ph.D. Rané vjemy pak zahrnují pocit plynutí času, ten ale umí děti vnímat až mnohem později. Údajné vzpomínky – bez ohledu na jasnost – z této doby vznikají často na základě cizího svědectví. Někdo jiný nám tedy onu dobu popíše a my následně tuto informace přijmeme za vlastní. Pak nás může velmi rozhodit zjištění, že věci neodpovídají skutečnosti či časové ose.

Otázka dětské amnézie

První vzpomínky, které mají lidé skutečně vlastní, vznikají kolem 2–3 let. Jde obvykle o vlastní zážitky, tedy něco, co se jedinci tehdy opravdu stalo. Jako veškeré pozdější vzpomínky jsou většinou spojeny se silnou emocionální událostí. Většina věcí před touto dobou ale člověku z paměti zmizí. Platí to do té míry, že tento jev vědci nazvali dětskou amnézií. Proč ale k něčemu takovému vůbec dochází? Proč si nepamatujeme nic vlastního právě z tohoto nejranějšího období života?

iZdroj fotografie: Depositphotos

Dle jedné z teorií si děti vůbec nejsou schopny vzpomínky vytvořit. Dnes už víme, že to tak není. Pár hodin po narození si už pamatují matčinu tvář. Ve věku 2–3 měsíců se usmívají na známé tváře. Pro studium paměti dětí ve věku 3–6 měsíců vyvinula Carolyn Rovee-Collier z Rutgers University zábavný test. Na jeho základě zjistila, že i 2měsíční miminka si pamatují, co se naučila, a aplikují to i po dvou nebo více dnech. Paměť je tedy trvalá.

Autobiografická vzpomínka

Typ zde zkoumané paměti se ovšem liší od vzpomínek, které si zkoušíme vybavit. Paměť možnosti určitého procesu je tzv. procedurální, tedy vědomí nějaké funkce. Autobiografické vzpomínky se od ní liší, stejně jako od sémantických vzpomínek, tedy faktů či věcí. Ty autobiografické zahrnují také plynutí času. Tento koncept ale děti získávají až mnohem později. Vyžadují navíc i sebeuvědomění a dovednost sebereflexe ve vztahu k druhým.

iZdroj fotografie: Depositphotos

Umíte si třeba představit, jak byste si vybavili něco o sobě bez znalosti jazyka? A nakonec je tu skutečnost čistě biologická. Za ukládání vzpomínek totiž v mozku odpovídá hippocampus, který není v dětství zcela vyvinut. Cokoli z těchto faktorů pak může vysvětlovat, proč jsou pro nás autobiografické vzpomínky z raného dětství tak obtížně dosažitelné. Víme však i to, že většina těchto útržků je tvořena svědectvím někoho dalšího o daném období a nás.

Nechuť dětí k okolní realitě?

Stephen Ceci se svým týmem zkoumal, jak spolehlivé jsou vzpomínky dětí předškolního věku. Řekl jim o nemotorném chlapci jménem Sam Stone, který se dostal do vtipných i trapných situací. Krátce poté je někdo toho jména navštívil. Nedělal nic, jen seděl tiše v koutě. Na dotaz na jeho pobyt pak odvětily mnoho různých historek o tom, co Sam prováděl. Nic z toho nebyla samozřejmě pravda.

Stejně jako způsob kladení otázek, tak i jejich opakování vedly děti k vytváření příběhů. Ceci a další tak dospěli k tomu, že dětské vzpomínky hlavně z předškolního věku jsou velmi tvárné a náchylné ke zkreslení. Tohle však dovedou i starší a dospělí. Během stárnutí nám vzpomínky mohou vyblednout a jsou náchylné ke změnám. Pro vybavení si minulosti si ideálně popovídejte s někým z té doby, nejspíš vám pak v mysli něco vytane samo.